Organizátoři: Michal Kubíček, František Šulc
Další účastníci: Ivan Gal, Pavlína Olšarová, Katarína Húšťavová Markéta Strnadlová
Čas jízdy: 47 hodin
Jak to začalo
Je odpoledne 10. říjen 2012, jsem unavený po škole, ze zvědavosti prohlížím akce na levné letenky, když zahlídnu nabídku Vídeň – Moskva za pár korun. Ihned mi v hlavě prolétá myšlenka: „to by se mohlo hodit na naši cestu na Kavkaz příští léto“. Zjišťuji víc, obepisuji a obvolávám všechny co měli zájem. Výsledek? V pondělí jdeme sednout a domluvit se jestli letenky kupujeme. Následující čtyři dny hlídám, aby nám levný let, který se koná až za 10 měsíců, někdo nevykoupil a zkouším hledat další varianty.
V pondělí jsme už skupina osmi nadšenců pro cestu na divoký Kavkaz. Naposled zvažuji cestu vlakem, ale tři dny strávené ve vlaku a pak ještě několik hodin cesty maršturkou do hor se mi zdá jako plýtvání časem, tak tuto levnou variantu definitivně zavrhuji. Jen tak už jen ze srandy zadávám do google map, jak je Elbrus daleko z Brna. Výsledek mi vyvrací mou domněnku obrovské vzdálenosti, přece 2729 Km a 34 hodin jízdy autem není nic hrozného, to jsme jeli dýl v roce 2011 do španělských Pyrenejí. Nevím jestli je to byla touha po větším dobrodružství, či snaha uspořit finance nebo prostě pokročilé stádium demence, ale plán jet na Kavkaz Transportérem, jsem vzal jako hotový a už zbyla jediná věc, přesvědčit na tuto „blbost“ zbytek kamarádů. Večer se scházíme a když všem oznamuji nový nástin akce, všichni se dívají na mě jestli jsem se nezbláznil, nicméně plán se ujímá a dáváme dohromady i konkrétní datum odjezdu: 26.7.2013.
Cesta
Už stačí vyřídit víza a můžeme vyrazit. Z počátku se snažíme zařídit vše samostatně, ale po-té co selžou i mé pokusy vyřídit pozvání do Ruska skrz mé Ruské spolubydlící, uchylujeme se ke službám cestovní kanceláře CK Rajbas, která nám vyřizuje bez problémů jak víza tak povolení do pohraniční zóny(teď už jsme moudřejší a zvládli by jsme si vše vyřídit sami). Tímto ještě jednou děkuji Frantovy za vyřízení víz a všech dalších dokumentů.
Když 26.7. vstávám nemůžu se dočkat, dokumenty pečlivě zabalené ve složce, včetně na poslední chvíli notářem potvrzené povolní k užívání vozidla v ruském překladu(opravdu nutná věc pokud nejste vlastníkem vozidla, vyžadováno jak na Ukrajinské, tak Ruské hranici) a mezinárodního řidičáku(nikdo za celou dobu nechtěl vidět žádný řidičák). Dopoledne jenom vyzvednout nová lana na ledovec a pozdě obchodem dodané plynové kartuše, jet na nákup a můžeme vyrazit. 17:30 dokončujeme hru Tetris level extrem-profi aneb skládání věcí do kufru auta a razíme směr Ostrava vyzvednout šestého člena posádky, Páju.
Cestou nás čeká přes 2800km a čtyři státy(ČR, Polsko, Ukrajina, Rusko). První dva projíždíme s poklidem, vždyť jsme v EU a tak žádné zážitky ani nečekáme. Jenom v Polsku psychicky v jednu chvíli nevydržím neustálou změnu rychlostí 90 – 70 – 50 – 30 a tak mě oslňuje záblesk fotoaparátu na radaru, no naštěstí do dnes ještě nic nedošlo. Na ukrajinskou hranici dojíždíme asi v jednu ráno, deset aut před námi, tak doufáme, že to bude rychlovka. Polskou celnici projíždíme jakoby nic, ovšem pak začíná ta správná byrokracie. My východem neznalí, zůstáváme sedět v autě a čekáme, že klasicky přijedeme k okénku a jenom si od nás vezmou dokumenty a případně nás nechají otevřít kufr. No než zjišťujeme, že z auta musíme vystoupit, k okénku dojít každý po jednom, tak nás pár osádek aut stíhá předběhnout. Okénka nutná k návštěvě jsou dvě a v obou dají razítko na lísteček, který dostanete vždy na vjezdu na celnici(talončík) a při výjezdu odevzdáváme. Když po dvou hodinách vjíždíme na území Ukrajiny jsme hodně překvapeni. Všude na internetu články jak si ukrajinští celníci vynucují úplatky i Ivan nám vyprávěl, jak museli uplácet. My také měli připraveny pěti eurové bankovky na kafíčko pro celníky za jednodušší průjezd , ovšem za celou dobu po nás nikdo nic nechtěl, ani se nikdo netvářil, že by něco očekával. Asi příjemný pozůstatek ME 2012 ve fotbale. Další překvapení se skrývalo v kvalitě silnic, která byla na úrovni západní Evropy, jen se člověk nesměl dívat v jakém stavu jsou vedlejší cesty případně mu nesmí chybět odrazky okolo silnic. Nafta za cca 9 a půl hřivny(cca24korun) taky neurazí. Když se na benzince ptáme na silniční předpisy, abychom si ujasnili kde je 90 a 110. Dozvídáme se, že taky neví. Ať jedeme radši všude 90.
Ukrajinou do Kieva projíždíme v poklidu s tempomatem nastaveným neustále na hodnotě 110km/h, policie si nás nevšímá, ano občas nás zarazí vlečka tažená koňmi či čoudící UAZ nebo Kamaz. Chudoba je zde také zřejmá, mě osobně hodně zaráží neobdělanost jedné z nejúrodnějších zemí světa. Co možná zarazí, víc je stav komunikací ve městech, pokaždé když přejedete ceduli velkého města(Lvov, Kiev, Charkov) stav se rapidně zhorší. Další trochu demotivující věcí na cestě jsou ukazatele vzdálenosti. Je hezké, že jsou psány latinkou a nejenom azbukou. Nicméně ukazatel Kiev 750Km vás nepotěší obzvlášť ve chvíli kdy víte, že to není ani polovina cesty. Když za Kievem zastavujeme na oběd u hypermárketu, udiveně koukám, jak se rýže, cukr nebo mouka prodává z pytlů na váhu.
Za Charkovem nám končí idylka dobrých ukrajinských silnic a začíná ukrajinský boj o nápravu a tlumiče. Hlavní silnice mezi Ruskem a západem, by dle mého názoru neměla vypadat jako po deseti zimách neopravená silnice třetí třídy u nás. Nicméně auto jede odhodlaně a opět ve dvě ráno dorážíme ke státní hranici, tentokrát Ukrajinsko/Ruské. Zase po nás nikdo nic nechce opět jsem zklamán, těšil jsem se, že dám nějaký ten úplatek. Po vyplnění všech papírů, při kterých se ochotní Ruští celníci snažili pomáhat i Anglicky. Což nás opravdu příjemně překvapilo. Vyrážíme vstříc závoře, která je poslední překážkou před našim vstupem do Ruské federace.
Už jenom odevzdat talončik. Zde nám nastává problém, talončík nemůžeme najít, nacházíme jenom neorazítkovaný papírek z podle nás ukrajinské hranice. No po-té co třikrát prohledáme celé auto a zburcujeme celou Ruskou celnici, přičemž já bych přísahal, že jsme razítka dostali a Ivan zase, že text na lístku je ukrajinsky, nám přichází na pomoc jeden z celníků. Když nakoukne do auta podívá se na nás jako na úplné blbečky a vezme „ukrajinský“ talončík z palubní desky, dá nám na něj dvě razítka a s úsměvem nás posílá do pryč. Cesta na Kavkaz je nám otevřená.
Ruské silnice jsou nám po milých ruských celnících dalším překvapením, opravené široké cesty a to nejenom hlavní. Značení přehledné a nafta za 29 rublů(18 korun). Horší je to s řidiči, na to že rychlostní limity a plná čára nic moc neznamenají jsme si zvykli už na Ukrajině, ale, že budeme podjížděni starým žigulem zprava mimo silnici v rychlosti 80km/h, to nás trochu zarazilo. Nicméně, za celý pobyt v Rusku jsme viděli jednu lehčí autonehodu, to kdybych mohl za libovolné tři týdny ježdění říct u nás. Jednu věc vám, ale řízení v Rusku přinese. Začnete si vážit emisních norem západní Evropy, protože jízda za ruským kamionem, který nemůže podle dýmu z výfuku topit ničím jiným než uhlím, je opravdu děs. Při cestě nás překvapuje ještě průjezd jakousi karanténou u kterého se dozvídáme, že vlastně na Kavkaze nejsme v Rusku, ale v Kabardinsko-Balkarské republice.
U odbočky do údolí řeky Baksan, která teče od Elbrusu, hlídkuje policie se samopaly v rukách, ale nic si z nich neděláme a odbočujeme do údolí. Asi důsledek nedávného konfliktu a teroristického útoku v Nalchiku(cca 5let zpět). V údolí projíždíme kolem vojenských patrol vybavených lehkými kulomety a BVPčky. Za celou dobu nás ale zastavují jenom jednou a chcou si pouze popovídat. Jenom přece jiná než ruská SPZ tu není příliš k vidění.
Kolem čtvrté odpoledne v neděli míjíme ceduli vesnice Elbrus a uvědomujeme si, že nemáme tušení kde je Osmův kemp kam míříme a kde si máme vyzvednout povolení do pohraniční zóny. Nicméně, i když si myslíme, jak nejsme dobří, že jsme se sem vydali autem, sklapne nám ve chvíli, kdy míjíme auto Škoda Yeti na Hradecké poznávací značce, za plotem vidíme pár stanů, zastavujeme a jdeme se zeptat jestli náhodou nejsme na místě, i když na tabuli nápis Skhelda. Ještě více jsme překvapeni, když přicházíme blíž a u vchodu visí česká a slovenská vlajka. V altánku vidíme pár lidí, tak se jich jdeme zeptat a hle Slováci a další Češi, ihned se dáme do rozhovoru a jen mimo se ptáme jestli nejsme v Osmanově kempu. Kluci se diví, že nevíme, ale potvrzují a mi jsme definitivně na místě.
Autor: Michal