Potřebný čas: 7 hodin
Převýšení: 1250 v.m.
Technická obtížnost výstupu: žádná
Záznam GPS: sport tracker
Upozornění: Po cestě se nejde žádným lavinovým svahem, ale jde se údolími, do kterých se to může už při třetím/čtvrtém lavinovém nebezpečí sypat. Při pátém rozhodně nechodit.
Účastníci: Michal Kubíček, Miroslav Peťo
Je ráno 1. února u kolejí se skládáme do mého auta, připraveni odjet na víkend do chaty. Když v tom kolem parkoviště projíždí Vectra se slovenskou SPZ a otáčí se. Zpozorňuji a poodbíhám pár kroků k silnici, jestli nemůžu nějak pomoct. Stahuje okýnko a zaraženě na mě dívá, když ho zdravím česky a ptám se ho, jak můžu pomoct. „Kde můžu parkovat“ ptá se, po té oznamuje, že je též student. Když zaparkuje, představuje se: „Ahoj já jsem Mira.“ a otevírá kufr, mé nadšení se x-násobně zvětšuje. Kolo, lyže, lano,… vše potřebné na trávení času venku tu je. Super, další do party na výlety, říkám si v hlavě. Už jen prohodíme pár slov a odjíždíme.
Poté co jsme se s Mirou náhodně potkali na Moldevegen(místní lezecká stěna) a prokecali celou recepci na radnici, se domlouváme, že musíme vyrazit společně někam na hory za sněhem. Já mezi tím zjišťuji, když vygooglím jeho stránky, s kým mám tu čest a týden na to vyrážíme.
23. únor ráno, vstávám natěšen, že se opět podívám na druhou stranu fjordu. Do hor, na které se denně dívám, ale dostat se tam znamená jet jedním trajektem a ujet 90Km autem, přitom jsou ani ne 20Km daleko.
8:30 sedáme do auta a stáváme se účastníky silničního závodu, pod názvem: „Stihni si svůj trajekt“. Když vjíždíme na jeho palubu, od plavčíka si přebíráme výhru v podobě účtenky, která nám ulehčila peněženku o 60NOK(máme fjord1 kartu, kde je 50% sleva na auto s řidičem a 17% na další pasažéry). Mira celou cestu vykládá a ukazuje, který kopec už má za sebou nebo na, který se chystá, že občas jen tak tak nevyjedeme ze silnice nebo do protisměru.
Kolem desáté vyrážíme od auta. Cesta se line serpentýnami vzhůru a mi jdeme po starých stopách. Když cesta končí, prodíráme si cestu lesíkem, asi jsme někde špatně odbočili. Nevadí, stopy tu vedou, pokračujeme. Vycházíme nad les a ocitáme se na hřebínku, zjišťujeme, že naše cesta vede kdesi v údolí, nicméně k ní po několika kilometrovém traverzu mírným svahem dorážíme. Jsme trochu smutní protože, sníh je zmrzlí na silnou krustu a po prašanu ani památky, alespoň se se sněžnice neboří, se uklidňuji.
Před třetí děláme poslední kroky na hřeben Blåstolenu a spatřujeme nezapomenutelný výhled na Istfjord a jeho okolí, fotíme profilové fotky na facebook a Mira se dívá, kudy pojede dolů. Hřeben je vyfoukaný, všude šutry, tak dělám “inteligentní“ rozhodnutí a zouvám sněžnice a těch posledních 100 metrů přeskáču po šutrech. Blbost, blbost to byla, říkám si po chvíli, ale zatvrzele pokračuji.
Za chvíli jsme na vrcholu, nefouká, teplo jak u moře (sice v Norsku, ale i to se počítá), rozděláváme jídlo, fotíme, kecáme a hlavně vrýváme do paměti opravdu nezapomenutelný výhled na celý Romsdalsfjord. Nemůžeme se nabažit, ale i přes to se s Mirou loučím a on se vydává do východní stěny na lyžích (vice na www.miropeto.sk).
Po opravdu dlouhé půlhodině čekáni na odpověď, že žije a je v pořádku se vydávám dolů i já. „Super“ si vykřiknu jen tak do samoty, i když sníh není nic moc, ale já si užívám vědomím, že několik kilometrů kolem vás nikdo není a v posledních dnech kromě nás nebyl. Cestou údolím se strefuji i na cestu, kterou jsme měli jít navrch a pak už se ocitám i u auta. Volám Mirovi, že jsem v pořádku dole a jedu pro něj.
Když se setkáváme, říkáme si dojmy z našich sjezdů a vyrážíme plni nových zážitků vstříc domovu.
Autor: Michal
