Účastníci: Michal Kubíček, Petr Tomáš, Martina Pavlová, Markéta Venyšová, Lucie Varvařovská
Naše trasa:
1.6. – 3.6. Uplakaný Romsdal
Je to tu, oznamuje ráno budík, následuje přistavení auta před vchod a cca dvě hodiny dlouhé skládání věcí do auta. 14:06 vyzvedávám Marťu na autobusáku, která mě hned ze začátku přesvědčuje, že je z Čech, když na mě vytasí slovní spojení vstávala jsem dýl. Chvíli na ni hledím jako vejr, ale pak společnými silami docházíme na to, že vstávala později. Po-té co jsou všechny věci napresovány v autě, naposled se loučíme s děckama a razíme směr Trollstigen. Po pár metrech nám Molde dáva najevo, že se mu bude též stýskat a začíná pršet.
Za Åndalsnes vidíme jít na silnici pár s batohy, ale jelikož předpokládáme, že tímto způsobem cestují hlavně Češi, tak zastavuji u krajnice a ptáme se jestli nechtějí někam hodit. Nakonec s námi mladý pár z Belgie tráví cestu až k Norddalsfjordu.
My míříme do hor k osadě Hauge, kde spíme na travnatém parkovišti a další den ráno za deště razíme na vrchol Mefjellet. Odkud je obvykle nádherný výhled na údolí řeky Valldøla a Norddalsfjordu. Nám bohužel celý výlet krápe a vidíme prd. Večer se přibližujeme ke Geirangerfjordu a spíme na prázdném odpočívadle s teplou vodou a záchodem v autě.
Ráno počasí vypadá o něco lépe a tak se těšíme na výlet s výhledy na vodopády okolo Geirangerfjordu k ovčí farmě Skageflå, následně si dáváme ještě výšlap na vrchol Smånipene. Večer ještě přejíždíme přes Lom k Galdhøpiggenu, kde uleháme ke spánku opět autě v půlce bomvaie na Spiterstulen.
4.6. – Galdhøpiggen (2469m.n.m.)
Potřebný čas: 6 hodin
Převýšení: 1500 v.m.
Technická obtížnost výstupu: žádná
Ráno se nám po včerejším náročnějším dnu nechce vstávám, i když tušíme, že by nás nemuselo zastihnout na vrcholu tak dobré počasí jako dopoledne. Vyjíždíme, až k chatě/hotelu/campu Spiterstulen, kde platíme bomvai (bohužel si nepamatuji cenu, ale bylo to mezi 50 – 90 NOK).
Vyrážíme, za počasí, které vypadá slibně. Ani jeden z vrcholů není zahalen v oblacích. Bohužel, jak vycházíme na první před vrchol, tak se potvrzuje moje prognóza a naděje na hezký výhled z vrcholu nám bere za své. Na vrchol již přicházíme v mracích, bičováni silným větrem a teploměr ukazuje -7°C. Bohužel chatu na vrcholu připravují na sezónu a tak se nemáme ani kde ohřát. Rychle svačíme, děláme vrcholovky a razíme dolů. Já na snowboardu Peťa s Marťou pěšky. Dolů se šinu krokem, směr pouze odhaduji, protože nejde vidět naprosto nic jen bílo, když uvidím kamenné pole v sedle. Vím že jsem správně, pokračuji hřeben a postupně na dvou předvrcholcích čekám na děcka, jestli trefili cestu. Společně scházíme po kamenném poli až pod úroveň mraků a definitivně se oddělujeme. Já si užívám sjezd skoro až k autu v překvapivě dobrém firnu po zbytcích sněhu, jen asi dvakrát musím zout a přesunout se pár metrů na vedlejší sněhové pole.
Dole čekám asi hodinu, vysílačkou se domlouváme, že koupím žetony na sprchu, nicméně na recepci je mi oznámena cena 25NOK za 6 minut sprchy. Vím, že vonět novotou bude jenom Marťa. Já s Peťou to hecnem do řeky nebo jezera.
5.6. – 6.6. Vettisfossen a cesta ke Trolltunze
Ráno po nejvyšším vrcholu Severní Evropy, jsme trochu rozlámaní, tak míříme za pohodovějším výletem údolím za nejvyšším vodopádem Severní Evropy Vettifossen.Po cestě kolem Prestesteinsvatnet(jezero/přehrada) se nestačíme divit, když v červnu narážíme na bežkařský závod a zastihuje nás zde i sněhová bouře, to jsme v červnu opravdu na silnici nečekali.Na výletě opět střídavě mokneme a pak zase praží sluníčko. Večer uleháme na parkovišti já tentokrát zakryt plachtou pod širákem.
Ráno jedeme koupit chleba a posnídat k blízkému jezeru. Po snídani volají holky z Lille, že jim ujel bus, po chvíli domlouvání stanovujeme operativně trochu odlišné místo setkání cca 100Km jinde, ale co už. Vydáváme se na cestu do Fagernes, kde v obchodě po celém dni hladovění ani nevím proč kupujeme chleba s kečupem a s pocitem největší lahůdky to do sebe začínáme ládovat hned za pokladnou. Usmíváme se sami sobě, páč máme plné auto jídla. Za moment volají holky, že jsou tu. Vítáme Market a Lucku v autě a míříme náhorní plošinou Handargervida, zemí nikoho, kde vede jenom silnice nic víc k Trolltunze. Ke spánku uleháme v místě které si pamatuji z roku 2010 v blízkosti Øvre Eidfjord.
7.6. – Trolltunga
Potřebný čas: 8 hodin(cca 24Km)
Převýšení: 800 v.m.
Technická obtížnost výstupu: žádná
Cesta k Oddě se vleče a tak jsme na parkovišti odkud se míří k Trolltunze kolem dvanácté. Trošku nás rozčarovává, že na mapce je psaná i sprcha na záchodě, ale je odmontovaná a cena za parkování na 12 hodin 100NOK taky není zrovna nejmenší, ale vzorně hážeme po korunách mince do automatu, abychom se zbavili drobných. Po staré kolejnicové lanovce je výstup oficiálně zakázán, a tak vzorně míříme do lesa po chodníku. Nicméně po čase to nevydržíme a poté co lanovku k výstupu využívají snad všichni na ni míříme též, pohodlí je nesrovnatelné.
Od lanovky čeká ještě mírný výšlap do sedla a pak už jde cesta relativně po rovině, i když občas nakloněné. Stále jsou nádherné výhledy a po 4 hodinách přicházíme k místu kde by se podle mé GPS měla nacházet Trolltunga, kupodivu žádná cedule zde není nebo jsme ji neobjevili. Za to kamenů připomínajících jazyk je tu po víc. Tak se fotíme na dvou, které jsou podobě z fotek nejblíže, abych měli jistotu, že jsme na ni opravdu byli. K autu docházíme pozdě večer a jen se krátce přesouváme na boční silničku kousek za Oddou, kde spíme na lesní cestě u silnice.
8.6. – cesta do Lysefjordu
Vstávat se nám moc nechce, ale vidina krásného dne a prázdného žaludku nás vyhání do obchodu v Oddě. Po snídani u jezera se vydáváme na 300 Km dlouhou cestu k Lysefjordu. Cestujeme výletní rychlostí, tak zastavujeme všude možně. A doufáme, že silnice z Nomelandu do Lysebotnu bude otevřená po zimě. Máme štěstí a já zažívám jeden z mích největších zážitků za volantem v životě. Když jedem 75 Km po silnici kde se vyhnou dvě auta jenom tak na 10 cm mnohdy ani to ne, silnice se vine snad kolem každého kopce a to vše v zemí nikoho s výhledy na hory a jezera. Tady opravdu neradno závodit nikdy nevíte kdo se vám vynoří ze zatáčky. Spíme na parkovišti u vodopádu v serpentýnách směřujících dolů do Lysbotnu.
9.6.2013 – Kjerag
Potřebný čas: 4 hodin(cca 11Km)
Převýšení: 550 v.m.
Technická obtížnost výstupu: žádná(pouze na samotný kámen může být pro některé jedince být problém přejít, dosti exponované)
Je neděle, navíc krásně, populární turistické místo, jak se dá čekat na parkovišti spousta aut, naštěstí sezóna ještě nezačala, tak zatím zdarma. Parkovací hodiny zabalené do igelitu a info se záchody zamčené. (jinak cena 100NOK za 12 hodin)
Cesta je vydlážděná pro davy turistů, není se kde ztratit, máme nádherné počasí a čas , tak po cestě i na hodinu uleháme. V místě zaklíněného kamene je spousta lidí a na výstup na kámen se čeká fronta, nedokážu si představit, jak to tu vypadá v plné sezóně, snad ani nechci. Děláme fotky snad jen z povinnosti a utíkáme od davů lidí.
Markét bohužel chytlo koleno a tak jdeme na blízký rádoby malý „Preikestolen“ bez ní. Večer kupodivu celkem znaveni přicházíme k autu. Sjíždíme do Lysebotnu, kde stavíme stany a uleháme ke spánku.
10.6.2013 – Preikestolen
Potřebný čas: 7 hodin 30 min(cca 22Km)
Převýšení: 650 v.m.
Ráno vstáváme na trajekt 7:20. Markét necháváme s bolavým kolenem odpočívat a razíme. Na trajektu jsme mírně rozčarování, protože na ceníku píší při skupině min. 6 osob 60% slevu, nicméně je nám řečeno, že to platí jenom pro skupiny od 12 osob. A rozčarování pokračuje, když si řekne za jednoho o 63 NOK místo 60 NOK psaných na ceníku, tady už o zas tak nic moc nejde, krom principu. Nicméně platíme a poté co nás vysazuje za 40 minut na zastávce Bratelli nestačíme se divit, je zde jenom betonové molo uprostřed ničeho, jen trochu zřejmá cesta po skále nahoru. Tak šplháme a jsme rádi když po chvíli narážíme na značku směřující nás na Preikestolen, po cestě nikdo moc nechodí a potkáváme jen skupinu poláků na treku. Na poslední kilometr se napojujeme na cestu hlavní cestu na Preikestolen a začínáme se prodírat mezi davy lidí a to není víkend ani sezónu. Hezké být na těchto nádherných místech, ale tak snad jednou v životě mi to stačilo.
Cesta zpět je trochu závod s časem a tak děcka neustále popoháním, nicméně když začínáme scházet k molu víme že máme 40 minut rezervu. Jaké je naše velké překvapení, když nám dva poláci na molu říkají, že máme rezervu 13 hodin. Snad, že jsem půl roku neřešil, žádné MHD ani mě nenapadlo, řešit nějaké speciální dny, kdy trajket jezdí, obzvlášť, když jezdí jenom 3x denně. Děcka ještě jednou se omlouvám. Trajekt na který jsme šli, jezdi jenom v pátek a neděli.
Nastala otázka co budeme dělat, po chvíli počtů jsme spočítali, že k autu je to cca 25 Km. Jídlo jsme už skoro žádné neměli, ale tak že to zkusíme. Ale po 500metrech jsme pro holky naštěstí narazili na super chatu s přístřeškem, udělali jim oheň dali všechny přebytečné vrstvy oblečení na noc. My s Peťanem dostali od holek povolení pokračovat v našem pokusu se dostat k autu po vlastních. Což se po 7 hodinách povedlo. Nakonec doma jsme trasu přepočítali a nebylo to 25 Km ale 35 Km. Když jsme došli, tak nás Marky chtěla něčím pohostit, ale mi pouze mrtvolně zalehli do spacáků.
DĚCKA JEŠTĚ JEDNOU VŠEM DÍKY ZA SUPER VÝLET.
Užitečné odkazy:
dobré mapové podklady: http://www.norgeskart.no
trajekt do Lysebotnu(pozor na zeleně vyznačená pole pro zastavení trajektu musíte volat předem a rezervovat): http://florliartlysefjord.files.wordpress.com/2008/06/lysefjordruten-2012.jpg
počasí: http://www.yr.no/
Rovněž se velice omlouvám za gramatické chyby, kterých tam musí být nasekaných milion. Pokud mi napíšete kde, opravím a poděkuji.
Autor: Michal