Organizátoři: Michal Kubíček, František Šulc
Další účastníci: Ivan Gal, Pavlína Olšarová, Katarína Húšťavová, Markéta Strnadlová, David Petřík
Návrat pod Elbrus(10.8.2013)
Nastal den Frantova odletu, s vědomím jaká cesta nás čeká, se po osmé loučíme s kempem Bezingi a vydáváme se vstříc civilizaci. Údolím dolů a navíc za světla se jede o dost líp, tak ani ne za dvě hodiny jsme u pohraniční hlídky, odtud už je to jenom kousek na asfalt. Vše ok a tak se po cestě stavujeme v restauraci na šašliky a na letišti v Mineralních Vodách se loučíme s Frantou. Opět jdeme nakoupit, kde nabíráme i dvě lahve vodky s tím, že kdyby jedna byla málo, přidáváme sušené rybičky na zajídaní a razíme zpět do Osmanova kempu pod Elbrus. Poprvé nás v údolí zastavuje policista s kalachem v ruce, ale po krátkém rozhovoru, co tu chceme a na jak dlouho tu jsme. Mě s úsměvem a upozorněním, že cesta se hodně kroutí, posílá dál. V kempu jsou trochu překvapení, že nás opět vidí, ale jsou i rádi, protože jsme jedinými zákazníky.
Večer chceme rozdělat oheň na opečení buřtů. Nicméně to nám není umožněno, vše za nás musí totiž udělat místní „otrok“ Saša. A tak mu na oplátku dáváme jedno české pivo a zveme ho na naší vodka párty. První lahvinka padla za vlast po chvíli, já začal vést rozsáhlé diskuze se Sašou pomocí rukou a nohou, a tak se záložní nebylo na co čekat. Toto se bohužel stalo osudné Sašovy, kterého jsme zvládli opít do němoty(bohužel byl němí již před tím). My dokončili i druhou láhev a na závěr jsme otestovali pevnost místního altánku, při našich stropních přelezech. Nicméně není co pít, mluvit už skoro taky nemůžeme, tak to balíme a jdeme spát.
Vytoužené dosažení vrcholu – Elbrus 5642m.n.m.(11.-15.8.2013)
Ráno se většina z nás budí s nehezkou kocovinou, tak organizace je složitější. Zjišťujeme předpověď počasí a po mnoha dohadech, nakonec zamítáme původní plán jít k Priutu údajně pěknou cestou přes Ledovou oázu a volíme klasickou cestu pod lanovkou. Bohužel, než vystřízlivíme na tolik, že máme sbaleny všechny věci, jsou čtyři hodiny. Chytáme si taxi, které nás vyváží k lanovce po krátkém smlouvání za 400 RUB, fotíme se u lanovky a vyrážíme po prašné cestě sjezdovkou vzhůru.
I když se říká, že cesta je celkem škaredá, mně se výhledy líbí a asi i díky dobré aklimatizaci téměř utíkáme vzhůru. Prvních 500v.m. z našeho pochodu ukrajujeme po hodině, když za sebou necháváme mezi stanici lanovky. Jdeme ještě chvíli a narážíme na nádherný travnatý bivak, který je sice bohužel bez vody(cca 200 v.m. zpět po cestě pitná voda), ale zato úchvatný výhled. Večer ze zbytků dřeva, které tu nacházíme rozděláváme oheň, a protože jsme v moderní době, nehraje nám k ohni kytara, ale telefon.
Azuro, téměř pařák a omrzlé stany, takové je naše probuzení do dalšího dne. Fotíme provokační fotky a v trenýrkách vyrážíme vzhůru k Priutu. Hned na začátku předbíháme bagr, který nás motivuje k rychlé chůzy, a tak jsme za hodinu a něco nad horní stanicí sedačkové lanovky. Od tud musí opravdu všichni buď pěšky, nebo ti movitější skutrem/rolbou. Když dáváme oběd holky z rolby na nás pískají, jelikož se opalujeme na ledovci pouze v trenažerech. Po-té co nám vytráví, pokračujeme vzůru po „dálnici“ se zástávkou u hotelu Priut, až k Pastuchovým kamenům(cca 4550m.n.m.), kde máme naplánovaný bivak. Opět stavíme záhraby a příjemně unavení uleháme ke „spánku“(víc ležení než spánek v této výšce).
Slibované sněžení se hlásí na čas, a tak jsme rádi, že právě za husté mlhy, větru a sněžení nebloudíme mezi trhlinami po ledovci nad Ledovou Oázou. Úterý tedy trávíme zalezlí ve stanech a připravujeme se na ranní vstávání , tavením sněhu a vařením čaje do termosek. Předpověď co nám přichází SMS nevypadá zle, o půlnoci se má vyčasit a něco má přijít až v jednu odpoledne. Budíky nastavujeme na dvě hodiny ráno a zavíráme oči.
Telefon je nemilosrdný a ve dvě nás vyhání ze spacáků, když připravujeme snídani a čaj. Slyšíme jak rolby a skútry vyváží líné turisty až nad Pastuchovy kameny. My vyrážíme něco kolem půl čtvrté, za nepříjemného větru a všelijakého počasí. Nicméně lidí je tu s prominutím jak sra..ek a tak se není kde ztratit. Stoupá se až nečekaně dobře, předbíháme pár družstev, až asi trochu přepaluji tempo. Už začíná vycházet slunce, bohužel počasí si z nás střílí a ocitáme se v čím dál větších mracích, začíná i nepříjemně sněžit. Všechny tyto aspekty plus žaludeční potíže si okolo pěti kilometrů vybírají první oběť a Ivana musím otočit zpět do stanu. My se občerstvujeme a pokračujeme dál. Podmínky na pytel a já si v hlavě nadávám proč to vlastně dělám. Omrzlé prsty, žaludek taky není ok a ještě ani nic nevidím. Vítr nabírá na intenzitě, poletuje čím dál víc vloček, viditelnost asi 50 metrů, plus celkový nekomfort těla. Mně asi po dalších 150 v.m. udolává v přesvědčení, že se na vrchol nepodívám. Obracím se na zbytek skupiny s tím, že otáčím, ale kdo chce pokračovat může. Není se kde ztratit, fáborky lemované davy lidí až na vrchol. Jediný, kdo chce jít dál s vědomím, že se sem jen tak nepodívá je David. Káťa je silná žena, kterou nějaký větřík nepocuchá a jde dělat Davidovi společnost. Když se loučíme v hlavě se mi neustále honí myšlenka, jestli není blbost je pouštět samotné na vrchol, nicméně dospělí jsou a stejně bych s tím nic nenadělal.
Cestou dolů, mi začínají doslova tuhnou prsty na nohách. Už je necítím pouze vnímám, že cosi brání narážet nartu do špičky boty. Když spatřuji opět stan, pouze zjišťuji jestli je Ivan v pořádku a oblečený zalézám do spacáku. Když se po třech hodinách budím naprosto zpocený, prsty i slunce už pálí jak o život. Trošku se uklidňuji, že děcka budou v pořádku, jelikož i počasí se umoudřilo. A v hlavě začínám trochu litovat svého rozhodnutí otočit a zároveň samozřejmě závidět. Slyším z vedlejšího stanu jak holkám, je to též líto. Čtu opětovně všechny SMS s předpovědí počasí a kontroluji zásoby jídla. Vylézám už naprosto čilí ze stanu a oznamuji, že zítra jsou ještě lepší podmínky, tak se o vrchol opět pokusíme, teda jestli chtějí. Kladná odpovědi se zdržel jenom Ivan, který s nadávkami na svůj žaludek řekl: „jdu dolů“.
Mezi tím vidíme, jak už sestupují vysmátí David s Káťou ke stanům, vítáme je, gratulujeme a oznamujeme naše plány. Povídají nám jak bylo na vrcholu, a že počasí se umoudřilo cca 20 min. po naší otočce, což nás dosti nasr… Nicméně čest tomu, že to neotočili a za daných podmínek pokračovali dál. Děcka nám nechávají jídlo, jeden stan a s přáním šťastného shledání se loučíme. S Pájou a Maki se odpoledne jdeme ještě aklimatizačně projít do nějakých 4900m.n.m. A protože nejsme limitováni počasím, nastavujeme budík až na luxusní čtyři hodiny.
Ráno už nás opět od dvou budí rolby, nicméně čekáme poslušně až do budíku. Při přípravě snídaně nám málem shoří stan, když dělám, teď už vím blbost, protože odmontovávám z druhého vařiče bombu když je první zapálen. Uniká mi na ruku nemalé množství plynu, který dělá ve stanu nádherný výbuch. Naštěstí moje ruka dohoří než cokoliv stihne zapálit a co nechápeme, že při všem tom máchání rukama, co ve stanu proběhlo. Nevyléváme ani kapku vody z hrnce.
Snídani jsme nakonec přežili ve zdraví a vyrážíme za nádherného rozbřesku. Před námi ohromné davy lidí, nicméně dnes nikam nespěcháme, fotíme, každý jdeme svým tempem. A i když prsty opět mrznou, dnes to nevadí. Do sedla mezi vrcholy přicházíme už za silného svitu slunce, a tak sundáváme boty a necháváme prsty rozmrznout. Sváča s čajem je samozřejmostí. Odtud začíná opět malí boj s psychikou, včetně nadáváni co tu člověk dělá. Protože není motivující, když děláte dva kroky do předu a pak pět nádechů. Nicméně po hodině vidím vrchol, čekám na Páju, která je kousek za mnou. Mezi tím zahajuji konverzaci s jedním Rumunem a společně docházíme svižným tempem v euforii, až na vrchol. Radujeme se, fotíme a vzájemně gratulujeme.
Maki přes dvacet minut nikde, chystáme se otočit, v tom spatřujeme její siluetu kousek od vrcholu. Opět probíhá kolečko gratulací a focení a vydáváme se směr dolů. Cestou do sedla si hodně pohrávám s myšlenkou vyběhnout i na východní vrchol Elbrusu. Bohužel nedostatek vody mi v tomto počinu brání. Z vrcholu jsme po dvou hodinkách a něco opět u stanů, balíme a pokračujeme v pochodu do údolí, teď už na těžko. U sedačkové lanovky musíme vypláznout 100 RUB na osobu za cestu dolů. Když to zkouší i u kabinky obratně se jim vyhýbáme(oficiálně se za cestu dolů neplatí, pouze to jde obsluze lanovek do kapsy). A po-té co vyplázneme za maršturku 400 RUB se ocitáme v Osmanově kempu. Děcka jsou někde na výletě a mi končíme den oslavou úspěchu v restauraci na plackách a šašlíkách.
Autor: Michal