Ještě čtyři dny před odjezdem jsme zůstávali tři. Nicméně hledání dalších členů party na expedici do Kyrgyzstánu, přináší ovoce a na poslední chvíli se dává dohromady skvělá parta lidí a v pátek večer je v transportéru šest lidí a míříme do Itálie.
Neděle podle předpovědi vypadá nadějně pro aklimatizační výstup na Gran Paradiso před hlavním cílem Mont Blankem. V sobotu odpoledne vyrážíme i se sněžnicemi na zádech od auta směr chata Vittorio Emanuele II (na parkovišti WC i pitná voda, kde máme rezervované ubytování (9Euro s Alpineverainem ve Winter Hut – bokem od hlavní chaty, jinak ceník zde). Protože za sebou máme rychlí přechod z vyhřátých křesílek v 500m.n.m. do 2735 m.n.m. některým se točí hlava, a tak i vzhledem k rannímu vstávání jdeme brzy spát.
Ve čtyři ráno začínáme vařit vodu do termosek a snídat, venku je sice pod mrakem, ale nic co by věštilo něco hrozného, a tak po vykonání vydatných ranních potřeb na luxusních a prostorných tureckých záchodech v chatě. Společně s hromadou skialpinistů míříme se sněžnicemi vstříc vrcholu. Chvíli potom co už jsme nabyli naděje na lepší počasí a snad i sluníčko. Nás v 3520 m.n.m.(vím díky GPS), zastihla mírná vichřice. Svoji sílu nám krásně demonstrovala, když se skupina skialpinistů odpočívající kousek opodál, po jednom poryvu musela zvedat ze země. Nám už začínali také omrzat prsty, a tak jsme zamířili za nejbližší velký kámen se schovat. Ještě chvíli čekáme, jestli se vítr neuklidní. Bohužel toho už máme také plné zuby a v době, kdy už to otočili naprosto všichni se vydáváme taky zpět k chatě. Tam dáváme odpočinek a později slézáme dolů na parkoviště.
V Pondělí vyrážíme do Bionassay (odchozí místo na Mont Blanc), po cestě se zastavujeme v Chamonix, zjišťujeme počasí na následují dny a nakupujeme potřebné zásoby. Večer prší a tak se v osadě Bionassay snažíme najít nějaké přístřeší. Hned první pán nám nabízí na přenocování garáž a tak máme spaní v suchu. Bohužel celou nos počasí nepřeje výstupovým podmínkám, i přes to dopoledne vyrážíme vstříc chatě Tete de la Rousse. Zubačka je cca 2000m.n.m. kompletně pod sněhem, počasí se mění každou chvíli. A když potkáváme skupinku čtyřech Rusů ve stanech, kteří to den před námi vzdali, za lepších podmínek než jsou dnes, tušíme že je něco špatně. Nicméně to zkusit musíme. Pokračujeme již s mačkami na nohách a cepínem v ruce po zaváté trati zubačky, počasí se zhoršuje a začíná celkem dost sypat. Ještě to chvíli zkoušíme, dokonce tahám v jednom místě fixní lano. Náš pokus končí, když jdu před dalším obtížnějším místem na průzkum a cca 5 metrů ode mně prolétne lavina, a tak velím k obratu. Naše stopy na zpět jsou zapadány cca 25cm čerstvého sněhu a nějakou menší lavinou. Ale v pořádku se dostáváme dolů. Jak to tak bývá počasí opět mění charakter a začíná svít slunce. Ovšem jen na chvíli, pak až do večera jenom sype a jsme rádi, že jsme to nehnali, až na krev. Večer míříme usušit věci do hotelu, kde trávíme večer se sklenicí vína a váháme co dál s výletem.
Počasí všude v Evropě nic krásného nevěští, pouze na Gran Paradisu má být pár dní hezky, tak se opět vydáváme do Itálie. Ve středu opět stoupáme k chatě Vittorio Emanuele II, kde už skončila zimní sezóna a tak na nás čeká pohodlí winterraumu (ze staré chaty cca 40 postelí, 3 místnosti, nouzový telefon, elektrické světlo, zdarma). Večer už nebe takřka bez obláčku a ráno tomu není jinak, a tak již téměř sami stoupáme vstříc vrcholu. Na něm stojíme asi po pěti hodinách chůze a radujeme se výstupu na tuto nádhernou čtyřtisícovku. Při sestupu opět na chvíli padá mlha, ale vše v pořádku zvládáme a na chatě oslavujeme se zbytky vína.
V pátek se nikomu nechce stávat, proto se dostáváme k malému ledovcovému kurzu a odpoledne jdeme zpět k autu. Balíme se a vyrážíme směr ČR. V Aostě se ještě zastavujeme na večeři a výbornou italskou zmrzlinu. A hurá domů.
Autor: Michal