ÚVOD     INFORMACE,TIPY A MAPY     ČLÁNKY     VIDEO

Organizátor: Michal Kubíček 
Další účastníci: Martin Nešpor, Gabriela Tóthová, Rút Buršíková
Mapy, tipy, ceny a další informace: na stránce s informacemi (pro otevření klikni)
Čas v Ala-Archa: 12 dní (17.7.-29.7.2014)
Zdolané vrcholy: Pik Lenina 7134m.n.m., Pik Razdelnaya 6210m.n.m.

17.7.2014 – Přesun k Leninovi

S Rút stojíme na západním autobusovém nádraží. Martin s Gabčou jsou pro nás ztraceni kdesi v Biškekské džungli. Snažíme se opět sejít pomocí vysílaček a SMS v Ošském bazaru. To nám ovšem nevychází, a tak si píšeme, že se sejdeme ve čtyři na letišti. My už máme sílu jen někam sednout a dát si pořádný žvanec. Usedáme do první čistší restaurace. Servírka mi po únavném dni vyčarovává úsměv na tváří, jelikož mi na otázku: „Do you speak english?“ Odpovídá: „Yes“. No úsměv se zvětšuje, poté co zjistíme, že to je z její slovní zásoby vše. Přestože jídelní lístek v azbuce ještě přelouskat zvládám, tak slovům v něm stejně nerozumím. Tudíž sázíme na starý dobrý šašlík.

Když jsou naše touhy po jídle uspokojeny, jdeme vstříc nové výzvě. Musíme najít odjezdové stanoviště maršrutky směr letiště Manas. Procházíme neúspěšně celé autobusové nádraží. Ovšem nic co by na sobě mělo číslo 380 nenacházíme, a tak se musím vytasit se svou „výbornou“ ruštinou. Tato strategie vychází a skupinka odpočívajících řidičů nám kreslí jednoduchou mapu. Asi po kilometru chůze opravdu stanoviště nacházíme a za dvacet minut se již vezeme. Cestou doufáme, že se s Martinem a Gabčou opravdu na letišti setkáme. Jaké překvapní, když vystupujeme a vidíme je právě vcházet do letištní haly. Odbavení probíhá bez problému, pouze musíme doplatit směšných 510SOM (204,-kč) za 18 Kg nadváhy. Ze začátku v nás nevzbuzoval největší důvěru postarší čtyřmotorový letou BAe 146-200. Nicméně let s Avia Traffic Company proběhl bez problému, a tak hladké přistání jaké pilot předvedl v Oshi jsem ještě nezažil.

Autobus nás z letadla odváží pod přístřešek vedle letištní budovy, kde už nás vítá delegátka z agentury Asia Mountains. Vysvětluje nám plynulou angličtinou, že nikam nemáme chodit. Vše chápeme ve chvíli, když zavazadla přivážejí na Kamazu a my si je bereme z jeho korby (přitom mezinárodní letiště). Následně nás seznamuje s naším řidičem, předává nám dokumenty a po-té co ji vydáme 1400$ i doklad o zaplacení. V Oshi dáváme ještě pauzu na nákup jídla na 12 dní v supermárketu. Kupujeme i výborné grilované kuře, které krásně provonělo auto při pěti a půlhodinové cestě do bace campu. Náš řidič Roma po setmění nevypadá zrovna čile, tak i když jede bezpečně, celou cestu se ho snažíme bavit. Využíváme k tomu naši vypocenou ruštinu a neustále pokládáme otázky typu, kolik stojí toto a tamto. Ve dvě ráno máme za sebou i posledních 30km cestou necestou. V kempu náš vítá správce bace campu a my uleháme totálně mrtví ke spánku.

18.7.2014 – Odpočinek před startem (BC cca 3600 m.n.m.)

Po 7 dnech bez pořádného odpočinku si dáváme rest day, kdy balíme tu kupu jídla do batohů a kupujeme plynové bomby (230g za 9$). Pouze mě celkem zaráží, že od správce kempu nedostáváme povolení do pohraniční zóny, kvůli kterému celý balíček za 350$ máme. Jako výmluvu sdělil, že nahoře to nikdo nekontroluje a když dojedou náhodou vojáci do kempu, tak jim ho ukáže on. No dál to neřešíme.

19.7.2014 – S plnou polní vzhůru do C1 (4388 m.n.m)

Ráno uschováváme přebytečné věci do skladu. S batohy naloženými výbavou a jídlem na 12 dní (cca 25 kg) vyrážíme vstříc šesti hodinové cestě do C1. Nejdřív se jde asi hodinu širokým údolím s krásnými scenériemi pasoucích se koní pod šestitisícovými masivy. Následně se začíná stoupat pozvolně od sedla Pustevnikov (cca 4150 m.n.m.), která výrazně mění sklon až na posledních 150 v.m. Ze sedla scházíme kus dolů a dvě hodiny jdeme suťovým úbočím svažujícím se k ledovci. Občas se to hezky sype, ale díky koním a oslíkům, kteří nás neustále míjejí se zásobami movitějších horolezců se nám zdá cesta bezpečná. Po téměř pěti hodinách překonáváme brod, u kterého je dobré bytí do 15:00. Poté tající voda z ledovce říčku rozvodní natolik, že projít suchou nohou je takřka nemožné. Dále už jeto jenom krátkým prudkým stoupáním na hřebínek, po kterém asi po hodině přicházíme k prvnímu táboru (Ak-Sai travel). Táborů od různých společností je tu celkem šest. Naštěstí nás odkazují správným směrem a po šesti hodinách skládáme batohy v C1 naší agentury. Naše ramena dostala dobrý záhul. Seznamujeme se s Nabim, který nám přiděluje stany a vysvětluje co a jak. Večer chystáme věci na ranní odchod a ty přebytečné opět dáváme do skladu.

20.7.2014 – Jdeme si vybudovat C2 (cca 5300 m.n.m)

Sázíme na dostatečnou aklimatizaci z Ala-Archy, a když nám ve čtyři ráno zvoní budík. Oznamující začátek dne, kdy s věcmi na tři dny musíme zdolat tisíc výškových metrů. Nikomu se kupodivu z vyhřátých spacáků do kryté zimy nechce. Po boji s ovesnou kaší v 5:25 již opouštíme pohodlné zázemí C1.

Asi hodinu trvá nástup k ledovci, kde se vážeme na lano a obouváme mačky. Cesta je značená cca po 100 metrech vlaječkami a po 20 metrech turisty. Není se kde ztratit. Pouze v útrobách některé z trhlin. Stoupání nabízí krásné výhledy, ale až na jeden fix v prudším místě a dva mosty z prken přes trhliny nenabízí žádné větší vzrušení. Vždy vystoupáme cca 100 v.m. a musím odpočívat, případně nandat nebo sundat nějakou vrstvu oblečení. Po výstupu k traverzu po ledovci do C2 se odvazujeme z lana a jdeme každý svým tempem. Chvíli po dvanácté Rút začíná kopat záhrab. Poté co mě doběhli plíce, se k ní přidávám. Časem se přidává i Gabča. A když přichází totálně „vyčerpaný“ (úpal?, výškovka?) Martin, tak přenecháváme hotový záhrab Martinovy s Gabčou, aby si odpočli. My s Rút po chvíli (cca 30 min.) máme hotový i svůj a utíkáme pryč ze slunka do našich spacáků.
Martin spí jako zabitý, ale večer už je naštěstí celkem OK. Já k večeru dělám ještě pořádnou zídku okolo stanu a po večeři je se opět chýlí čas ke spánku.

21.7.2014 – Zpět do C1 (4388 m.n.m)

Ráno necháváme stany na místě a mizíme po úspěšném přespání v C2 zpět do C1.  Bereme jenom, karimatky, spacáky a vaření. V C1 jsme po dvou a půl hodinách akorát na oběd. Nabi nám sděluje, že náš plán odpočinout si v C1 a následně v C2 je hloupost. Nicméně mi stejně na větší aklimatizaci čas nemáme. Navíc mám dojem, že k opětovném pochodu z BC do C1, by nás nikdo nedonutil.

22.7.2014 – Nabírání sil v C1 (4388 m.n.m)

Celý den sbíráme sílí pro další putování za vrcholem. Ve volném čase se jdeme i za morénu opláchnout do zamrzlého jezírka. No ještě jsem nezažil, že abych se mohl vykoupat musím nejdřív rozbít led. Nicméně intenzita vůně, která se ze mě line. Mě utvrzuje, že vlézt tam prostě musím. Musím, říct že je to krásný pocit být ve stanu a ne smrdět si.

23.7.2014 – Připraveni na vrchol, vstříc C2 (cca 5300 m.n.m)

Ráno balíme batohy na týdenní pobyt kdesi na vrchu a opět o půl šesté razíme vzhůru. Tempo je tentokrát stálejší a rychlejší, a tak přes opravdu dlouhý odpočinek na závěr stoupání. Jsme 11:45 zalezlí v již nachystaných stanech v C2. Opět se pouze schováváme před slunkem, které je opravdu neúprosné. Je to pouze odhad, ale mezi 30 – 35°C na slunku bylo. Než zalézá oskar trávíme den v trenýrkách a chladíme se ve stanech sněhem.

24.7.2014 – Vzhůru za výškovými rekordy (6210 m.n.m.)

Počasí nám moc nepřeje, i přes to v osm vyrážíme bez nákladu na Pik Razdelnaya 6210m.n.m. Já ze začátku myslím, že snad umřu. Naštěstí po vydatném prudkém stoupání z C2 se rozdýchávám a začínám mít dobrý pocit, že dnes to půjde. Všichni na sebe čekáme pod závěrečným prudkým výstupem cca 350 v.m. pod vrcholem, kde dáváme sváču.

Z tohoto místa začíná ten správný vysokohorský boj. Každý si volí své tempo, já volím krok a dva nádechy/výdechy. Nevím co zvolila Rút, ale asi dobrý matroš na přípravu, protože nasazuje tempo při kterém utíká i aklimatizovaným guidům. Samozřejmě mé ješitné já se jí snaží udržet, ale když pod kopcem vidím svoje plíce stále popíjet čaj. Rezignuji a dávám si pišingr. Gabča nastolila, také hezké tempo a během mého dýchánku mě dobíhá. Nicméně má toho též plné zuby, tak si vyměňujeme pouze pozice. Já opět ukusuji krok po kroku ze stoupání a chvíli před dvanáctou mě vítá již odpočatá Rút na vrcholu. Postupně přichází i Gabča, kterou po dvou snědených tyčinkách následuje Martin. Zarážíme mě, že je tu vybudován C3, který měl být až v sedle pod vrcholem.

Když nás všechny doběhly plíce, tak se jdeme vyfotit na vrcholové plato. Bohužel celý den mírně sněží, honí se mraky, prostě výhledy nejsou nic moc. Ale všichni si vychutnáváme ten pocit stát v šestitisících na Piku Razdelnaya 6210m.n.m. Poté co to otočíme dolů, kde nás C2 vítá již po dvou hodinách. Rovněž je příjemné zjištění, že kousek nad táborem odpoledne (cca 13:00) vzniká vodopád z tajícího sněhu/ledu, odkud nabíráme vodu a odpadá nám tím věčné tavení.

25.7.2014 – Tvorba červených krvinek v C2 (cca 5300 m.n.m.)

Opět trávíme den pouze odpočinkem v okolí stanů. Čas krátíme nemilosrdnými plky o jídlech na které se těšíme, protože ty instantní sra..ky nám již začínají lézt krkem. Zároveň nám zvedá náladu představa, že už pouze dva dny někam do vrchu a pak už pouze seběhnout dolů. Z nudy Martin i počítá stany v C2, kterých je dohromady okolo stovky. Nicméně dost je jich neobsazených.

26.7.2014 – S plnou polní do C3 (6210 m.n.m.)

Ráno balíme stany a vydáváme se opět sun krok co krok do C3. Čekáme, že batohy budou hodně brzdit. No možná je to krásným počasím, které zvedá náladu nebo se těla zvládla aklimatizovat. Ale s o patnáct kilo těžší zátěží, vybíháme na Pik Razdelnaya za necelé čtyři hodiny. Rút se dává do řeči se sympatickým Ukrajincem Jurajem, když na nás čeká na vrcholu. Ten se svěřuje, že ho nechali kamarádi ve štychu,  otočili to dolů a ptá se jestli by se k nám nemohl na výstup přidat. Jelikož nemá ani vařič, tak kopeme společný záhrab, abychom to měli kousek na podávání ze stanu do stanu. Osobně jsem čekal zdlouhavé kopání, ale po hodině je hotovo i postaveno. Tak zalézáme a tavíme zásoby vody, pokud možno i na ráno.

Jdeme spát brzo, ale smysl to moc nemá. Jelikož nedočkavost, napětí a částečně strach z neznámého je natolik velký, že mě umožňuje spát asi hodinu.

27.7.2014 – Vzhůru k vrcholu (7134 m.n.m.)

V jednu ráno burácí stanem poryvy větru společně s dlouho očekávaným budíkem. Hned z rána mi Martin vysílačkou oznamuje, že se necítí a půjde radši dolů. No nicméně pro nás utrpení nekončí. Ve 3:00 opouštíme stany za krásných -22°C a vichru pohybujícího se mezi 50 – 70 km/h. Vyrazili jsme jako první, jiné světla nevidíme, což mě úplně šťastným nedělá. Nicméně, když ze sedla začínáme stoupat, tak vidíme odcházet další světla z C3 směrem k vrcholu a to mě uklidňuje. Alespoň nejdeme sami.

Hned ze začátku stoupání mi holky odbíhají a já cítím, že něco není v pořádku. První varianta, která mě napadá, že jsem špatně posnídal. Je naštěstí ta správná. Sváča u které mi omrzla jedna ruka se vyplácí a najednou je vše v pořádku. Společně stoupáme až na vrcholový hřeben do cca 6400 m.n.m, kde začíná i svítat. Bohužel, naše tempo Juraj nezvládá. Protože mu nevadí jít sám a vidí za sebou další skupinky lidí, tak se s ním loučíme.

Již ve třech se suneme krok po kroku vzhůru. Další pauzu děláme poté co vyjde slunce a vyhříváme se na velkém kamenu. Krásný pocit chvíli se neklepat zimou. Jelikož ani pohyb už moc na zahřátí nefunguje. Při vyhřívání na slunci nás dobíhá skupina Rusů a Ukrajinců, které to ale za chvíli oplácíme. Když překonáváme jediné fixy (za dobrých podmínek nejsou potřeba), které jsou na cestě natažené. Pomalu se mě začíná zmocňovat euforie, jelikož si myslím, že už máme vrchol na dosah. Toto mi cesta celkem rychle vyvrací, když se zatáčí na druhou stranu.

Hlavou se mi neustálé honí myšlenky, proč to vůbec dělám, že to vlastně žádný smysl nemá. Hlavě ví, že to stačí otočit dolů a najednou bude tepleji a bude se bez problémů dýchat. Přesto se krok za krokem tělo sune vzhůru. Posledních 150 v.m. dokonce, žaludek začíná naznačovat, abych nezrychloval. Ze strachu fatálních následků tempo zpomaluji. Nicméně vrchol je najednou na dosah a v 11:00 na něj společně s Rút vstupujeme. Dnes asi jako první. Už nevím jestli štěstím nebo vyčerpáním padám na zem. Vychutnávám si ten pocit, že už to konečně můžeme otočit dolů. Jelikož na vrcholu fouká celkem brutální vítr (70 – 100 km/hod), rychle fotíme pár fotek a mizíme pryč.

Cestou potkáváme Gabču, která vypadá dost znaveně. Radíme, aby to otočila dolů, nicméně pokračuje dále v cestě k vrcholu. No mi musíme seběhnout ještě kousek dolů do závětří, jinak bychom při čekání umrzli (bez nadsázky). Čekáme na Gabču asi tři čtvrtě hodiny. Když už jsme totálně promrzlý, tak se naštěstí objevuje. Nepříjemné je zjištění, že již s horším stádiem výškové nemoci a tak začíná boj s časem.

Musíme se dostat do C3 před setměním, jelikož nemáme dostatečné oblečení ani vybavení na to strávit noc mimo stan. K fixům jdeme za neustálého podpírání, celkem bez problémů. Na fixy nám dva poláci půjčují kus repky (tenké lano), kterou Gabču cvakám k fixnímu lanu. Já jdu pod Gabčou a zachytávám její pády. Tímto způsobem se nám daří fixy pokořit. Bohužel po nich už pro zdravého člověka v nikterak nebezpečném svahů dělá Gabča dva špatné krkoky. Já ji nestíhám zachytit a končí na suťovém poli 15 metrů pod námi. Zajímavé, jak se skutečně čas zpomalí ve vypjatých situacích. Rychle ke Gabči sbíháme vytahujeme lékárničky. Krev tekoucí z hlavy totiž nic dobrého nevěstí. Stěžuje si i na bolest krku.

Zkoušíme přes vysílačku zorganizovat nějakou záchranu, bohužel jediné odpovědi jsou, že není dost aklimatizovaných guidů a jediný vrtulník v Kyrgyzstánu se porouchal. Čas ubíhá a mi zjišťujeme, že si musíme opravdu pomoct sami. Po pár  pokusech sestrojit nosítka z batohu a hůlek. Gabču poponášíme pár metrů, načež zjišťujeme, že na to nemáme sily. Prostě to musí zvládnout po svých. Za pomoci jednoho Ukrajince a dvou Rusů, ji postupně za podpory z obou stran odvlékáme až do sedla pod C3. Kde už skoro všem naprosto došli síly. Naštěstí jeden z Rusů  má sílu Gabču dovléct těch posledních 150 v.m. do stanu, kde jsme okolo osmé večer.

V C3 je naštěstí doktor, který nám oznamuje, že můžeme zůstat do rána a kdyby něco tak ji stáhnou do C1. Všichni už trochu v klidu zalézáme do spacáku, tavíme vodu a vaříme večeře. Při usínání už máme díky černému humoru i trochu lepší náladu.

28.7.2014 – Úprk do bezpečí (4388 m.n.m.)

Dvanácti hodinový spánek nám prospěl. Ráno balíme pozvolně stan, Gabča dostává injekce na výškovou nemoc a 10:45 vyrážíme dolů. Po dvou hodinách jsme opět ve starém známém přeplněném C2, kde s k nám přidává, aby nám pomohl sympatický rakouský pár. C2 do C1 bereme s Rút Gabčin batoh, který táhneme za sebou. Cesta je po včerejším dnu opravdu únavná, ale v 16:00 se už na nástupu pod ledovcem setkáváme s Martinem. Který bere Gabčin batoh a míříme směr tábor, kam již totálně mrtví přicházíme v 17:00. Holky dostávají pro sebe volný stan. Já s Martinem si bereme zalézáme každý do svého. Při večeři už panuje uvolněná nálada, protože na Gabči jde vidět, že vše bude nejspíš OK.

29.7.2014 – Návrat do bace campu (BC cca 3600 m.n.m.)

Ráno už s dobrou náladou balíme věci, loučíme se s Nabim a i s drobným Italem vyrážíme vstříc BC. Cesta ubíhá rychle pouze u řeky která je kvůli dvoudenním sněžení rozvodněná máme trochu problémy. Ty řeší buď opravdu dlouhý skok nebo převozník na koni za 200 SOM (80,-kč). Mě v momentě, kdy začínám budovat most převáží batoh zadarmo. Rút volí brod bez bot. Gabča převozníka a malý Ital koupání v řece, poté co mu nevychází přeskok. Cesta naštěstí další nástrahy nemá, tak po pár hodinách shazujeme batohy z ramen, otevíráme vodku, piva a slavíme šťastný návrat do bezpečí

*Jestli jste to dočetli, až sem moc děkuji za pozornost a případné chyby prosím omluvte.
**Další pokračování našeho putování v následujícím článku o pobytu v Oši, Bishkeku a návratu do ČR.

[Show as slideshow]

 Autor: Michal