Konečně pátek, odkroutit posledních pár hodin jako cherry pickeři a může začít x měsíců cestování. Pracovat se nechce, a proto s prvním možným okamžikem prcháme ze sadu, nabíráme kamaráda Davida a uháníme s větrem o závod směr Wanaka. Plán na víkend je navštívit národní park Mt. Aspiring, dojít na chatu French Ridge hut a s Davidem se pokusit další den vystoupit na samotný vrchol Mt. Aspiring 3033 m n.m., nejvyšší horu Nového Zélandu s výjimkou Mt. Cook regionu. Do Wanaky přijíždíme za pět minut dvanáct, když už jdou zavírat DOC centrum, kde máme v plánu zaplatit chatu. Marťa ovšem na poslední chvíli vbíhá dovnitř, a tak na nákup již jdeme s lístkem na chatu v kapse.
Při nákupu v New Worldu se mi ovšem stává věc, která mě patrně poznamenala na celý život. Když jdu navštívit WC, tak za nezamčenými dveřmi spatřuji Asiata, jak čupí vedle záchodu a vykonává svoji velkou potřebu na podlahu. Po tomto hrůzném zážitku sedáme do auta a prcháme do hor, kde nás snad podobně hrůzné zážitky nečekají. Po překonání 30 km štěrkové cesty, na které je asi šest brodů, přijíždíme konečně na parkoviště na konci silnice, odkud v sobotu ráno vyrazíme. Dnes už jenom balíme věci, děláme večeři, dáváme si dvě piva na dobrou noc a jdeme spát.
Ráno nás budí bučení krav, které nás vyhání brzy ze spacáků, a tak už za pět minut osm jsme na cestě. Naše kroky směřují přes chatu Aspiring hut dál údolím, až k hřebenu Frech Ridge, v jehož půlce je chata Frech ridge hut, kde máme v plánu strávit noc. V údolí nejdřív jdeme travnatými pláněmi, do kterých se vrhají z vrcholků hor vodopády, později bloudíme buší za zpěvu ptáků. Nicméně cesta se stává nejzajímavější, když začínáme stoupat hřebenem Frech Ridge, který se opravdu kolmě zvedá z údolí. Začínáme lozit po kmenech i kořenech stromů vzhůru k chatě, a když konečně vylézáme z pralesa, spatřujeme ty pravé horské výhledy na vrcholky hor, z kterých se spouštějí ledovce do údolí. Celkem mrtví a dehydratovaní se dostáváme po osmihodinovém pochodu do chaty, kde pouze vaříme večeři a jdeme spát.
Budík mě a Davida nemilosrdně vyhání ze spacáků ve dvě hodiny ráno. Po rozloučení s Marťou už ve tři stoupáme hřebenem vzhůru k ledovci. Za stálého svitu čelovek přicházíme k serákovému poli, které vypadá v noci opravdu neprůchodně. Po zvážení situace zkoušíme najít cestu přes sedlo Breakaway, která byla značena na chatě. Toto téměř hodinové bloudění ovšem končí taky bez úspěchu, nicméně začíná pomalu svítat, a tak se vracíme zpět k serákovému poli. Máme štěstí a nacházíme staré stopy, které bloudí polem, a tak se o půl osmé dostáváme do sedla Quartedeck pass. Poprvé spatřujeme z blízka majestátní Mt. Aspiring a naši cestu jihozápadním hřebenem. Bohužel podmínky nepřejí a samotný přístup na hřeben neotevírá sněhový most mezi ledovcem a skálou z východní strany. Proto musíme po přejití ledovce obejít celý hřeben ze západu, kde naštěstí nacházíme sněhové rampy a lehčí ledem pokryté rajbasy, po kterých se dostáváme, až na samotný hřeben. Bohužel je již deset hodin, teplota se stává neúprosnou a sníh začíná hodně měknout. Vidíme také, že 60° klíčový kuloár není již vysněžený. Navíc nám začínají ubývat zásoby vody, a tak vzhledem ke všem okolnostem volíme raději návrat živí a zdraví zpět na chatu.
Sestup ze hřebene je opět celkem zajímavý, ale vše zvládáme. A když začínáme pochod zpět do sedla po již rozpáleném ledovci, plně si uvědomujeme správnost našeho rozhodnutí. Jelikož se již boříme po kotníky do sněhu a pochod na ostrém slunci je namáhavější a namáhavější. Cesta do sedla tentokrát trvá celou věčnost a my pouze doufáme, že sněhové mosty v serákovém poli, které nás čekají, budou stále držet. Sestup byl mezi seráky zpestřen úskoky, propadání jedné nohy skrz sněhové mosty, ale vše jsme nakonec prošli v pořádku. Ledovec jsme nechali již za námi a posledních 500 v.m. sbíháme rychle k chatě, již bez vody.
Do prázdné chaty se dostáváme naprosto unavení v 15:30, Marťa mezi tím již sešla k autu. No my vaříme rychlé jídlo a dáváme si spánek, než slunko trochu ztlumí svoji intenzitu. Pak vyrážíme rovněž na cestu zpět k autu, abychom nemuseli platit dalších 25 NZD za chatu. Sestup do údolí bolí každým krokem, ale vše jde naštěstí rychle, a tak jsme dole u řeky již za necelé dvě hodiny. Padá pomalu tma, tak leháme do spacáků za pomalého sežírání mušek sandflies (Pro ty co tohle nejzbytečnější zvíře na světě neznají, jedná se o malou mušku, jejíž kousnutí opravdu krutě bolí, repelenty nefungují a utočí v opravdu velkých hejnech. Na ruce, noze, hlavě jich máte třeba zároveň 30.). Usínáme totálně zakuklení ve spacácích. V noci jejich řádění ustává, ale ráno nás doslova vyhánějí ze spacáku a z našeho bivaku rychle mizíme brodem přes řeku.
Posledních 14 kilometrů je utrpení, pro naše zničená chodidla. Ale je naštěstí pod mrakem, a tak za příjemného chladu docházíme k autu, kde si děláme zaslouženou čínskou polívku a čekáme na Marťu, až dojde ze svého krátkého Rob Roy tracku. Po šťastném shledání skáčeme do auta a jedeme se pořádně najíst do New Worldu ve Wanace.
Autor: Michal