Informace k treku:
Délka: 2 – 3 dny
Naše časy vs. časy v brožuře, která je k zapůjčení v Mt. Cook DOC centru:
- z parkoviště u DOC kempu v Hooker valley na “Playing field“ 6h vs. 4h 30min – 5h 30min
- z “Playing field“ na Ball Pass 2h 20 min vs. 4h
- z Ball Pass na Kaitiaki Peak zpět cca 1h
- z Ball Pass na Caroline hut 2 h vs. 2h
- z Caroline hut na Ball shelter/hut 2h 15min vs. 2h
- z Ball shelter/hut k parkovišti v Tasman valley 2h vs. 2-3h
Převýšení: cca 1600 v.m
Možnosti spaní:
- DOC kemp v Hooker valley
- „Easter Hooker valley campsite“ – pouze rovina vhodná na stanování, bez WC, voda v první třetině stoupání na “Playing field“
- “Playing field“ - pouze rovina vhodná na stanování, bez WC, voda kousek směrem na „Easter Hooker valley campsite“
- u Caroline hut/nouzový přístřešek v Caroline hut - WC u chaty, voda pouze po dešti v barelu který sbírá dešťovou vodu ze střechy
- Ball shelter/hut – 3 místa v chatě, spaní u chaty v pohodě, WC u chaty, voda u chaty v barelu nebo kousek dál další barel (je vidět z chaty)
Vybavení: Pevná obuv, cepín, mačky, vše pro táboření v horách (vybavení je možné půjčit v kanceláři horských vůdců ve vesnici Mt. Cook, ale ceny opravdu nekřesťanské)
Doporučení a upozornění: Start je lepší v Hooker valley z důvodu lepší orientace při výstupu, sestup do Tasman Valley není orientačně tolik náročný. Mačky vzít vždy, cepín jsem nevyužil nicméně někomu může na šikmém ledovci dodat jistotu. Sedáky a lano vzhledem k absenci trhlin považuji za zbytečné, v případě že se budete držet logické linie do sedla. Trek není nijak značen, cestu pouze občas lemují kamenné mohyly/mužíci. Do Ball passu z Hooker valley vede úzká vychozená pěšinka, která se jenom občas ztrácí. Z Ball passu do Tasman valley se jde logickou linií po hřebeni, závěrečná odbočka dolů k chatě je značená a je zde dostatek mužíků. Ve čtyřech úsecích se i leze cca 3 – 7 metrů, ale jedná se o opravdu snadné lezení, které zvládne snad každý. Trek bych nedoporučoval úplným začátečníkům a lidem co v horách moc dní nepobyli! To hlavně z důvodu horší orientace!
Ball pass v našem podání:
Po procestování jihu Jižního ostrova jsme se dostali zpátky do národního parku Aoraki/Mt. Cook. Původní plán byl sejít se s Davidem a jestli budou příznivé podmínky, pokusit se o výstup na nejvyšší horu Nového Zélandu Mt. Cook. Nicméně po konzultaci v DOC centru a následně i v kanceláři horských vůdců plán bere za své kvůli nepříznivým podmínkám (ledovec je v tomto období bez sněhové cesty mezi seráky téměř neprostupný, ideální podmínky konec října až druhá polovina ledna).
Tak jsme se vrátili do DOC centra zjistit jestli alespoň náš druhý plán přechod Ball passu je reálný. Naštěstí odpověď byla příznivá a dokonce jsme dostali na prostudování i brožuru s popisem trasy a fotkami. Už jen zbývalo počkat na lepší počasí, které se dostavilo za tři dny. V těchto dnech jsme i za horšího počasí podnikli výlet na Mueller hut, Blue lakes a vyhlídku na Tasman glacier.
Když se konečně počasí umoudřilo, šli jsme vyplnit do DOC centra formulář k treku, který nám kupodivu zajistil i místo na Ball hut (pouze tři místa) a s batohy naloženými jídlem na tři dny jsme vyrazili. Podle doporučení jsme zvolili začátek v Hooker valley, kde až k výhledovému místu na Hooker lake je cesta “dlážděná“ pro rodinky s dětmi a zájezdy školáků. Odtud ovšem začíná ten pravý horský trek. Povětšinou se nám ale daří držet úzké stezky a i když najednou končí v sesuvu do jezera, kus výše objevíme novou. Tak to po téměř čtyřech hodinách od auta přicházíme k „Easter Hooker valley campsite“. Jelikož oběd je už za námi, házíme do sebe jenom müsli tyčinku a pouštíme se do stoupání suťovým polem, kterým dojdeme až na “Playing field“. Když je toto úmorné dvouhodinové stoupání za námi, stavíme stan na krásném travnatém plácku s nádherným výhledem na Mt. Cook.
Po celonočním testování mého stanu horskými papoušky Kea, si ráno oddechuji, když zjišťuji, že jediné škody na stanu jsou překlované provázky na vypínání stanu. S plnými žaludky vyrážíme dál po stezce směr Ball pass, společnost nám dělají Kiwák a Izraelec, kteří s námi strávili noc na “Playing field“. Po dvou hodinách chůze v suti, po ledovci a dalších 600 v.m se ocitáme v sedle. Užíváme si výhledy na obě strany, ale co by to bylo za trek bez vylezeného vrcholu. Necháváme v sedle batohy na pospas papouškům Kea a lezeme na vrchol Kaitiaki Peak 2222 m n.m. Po hodině jsme zpět i s vrcholovými fotkami u netknutých batohů a začínáme úmorný sestup dolů po hřebeni. Žádná pěšinka tu sice není, ale hřeben je úzký, a tak se není kam ztratit. Tak pozvolným tempem docházíme po dvou hodinách ke Caroline hut, kde necháváme naše kolena odpočinout. Litujeme, že chata není přístupná veřejnosti (místo na spaní pouze v nouzovém sheltru pro cca 6 lidí na zemi), protože výhled je naprosto úžasný a fotky z východu slunce by byli opravdu úchvatné. Nicméně my razíme dolů alespoň k Ball shelteru, kluci se zatím rozhodují nám utéct a dojít až k autu. Když s kručením v břiše konečně shazujeme batohy u Ball shelteru, tak se nám nikam dál nechce a zůstáváme na noc.
Ráno si užíváme s bolestí v kolenech a puchýři na šlapkách posledních osm nekonečných kilometrů údolím Tasman. Ale parkoviště na konci je sladkou odměněnou, nechávám zde Marťu i batoh a jdu něco stopnout k našemu autu. Za chvíli jsem zpět, hážeme věci do auta a jedeme se nahlásit do DOC, že jsme přežili. Když vidíme předpověď počasí, která na příští dny nic hezkého neslibuje, rozhodujeme se využít hezké odpoledne a jedeme vylézt alespoň jednu cestu v lezecké oblasti Sebastopol bluffs u vesnice Mt. Cook.
PS: Pro mě zatím nejhezčí trek na Novém Zélandu.
Autor: Michal