Po šesti týdnech trhání jablek už na stromech nic nezbylo a tak nastal čas posunout se o dům dál. Nicméně ubytování máme super, tudíž stěhovat zpět do auta se nám nechtělo. Proto jsme objeli pár vinic v okolí. Po dvou hodinách usilovného přemlouvání a vymýšlení si zkušeností z prostříhávání vína, dostáváme nabídku práce. Sice nástup až za 9 dní, ale to nevadí, alespoň máme čas cestovat. Vzhledem k luxusní předpovědi počasí vyrážíme hned další den ráno do národního parku Nelson Lakes, kde chceme udělat trek k Angelus hut.
K samotnému treku není ani moc co popisovat jelikož cesta vedla po jasně značených cestách a jediný problém činil v některých místech uklouzaný sníh. V sobotu jsme se vydali hřebenem Robert ridge k chatě Angelu hut, která se do setmění naprosto zaplnila. Z obav abychom mohli složit hlavu na posteli, jsme tůru která je psaná na pět a půl hodiny ušli za necelé čtyři. Odpoledne jsme se začali na chatě nudit, tak jsme v podvečer vyrazili vstříc vrcholu Angelus peak. Marťa statečně dupala se mnou až k plesu Hinapouri tarn, zde jsme se rozdělili. Já to napálil příkrou sutí rovnou k vrcholu. Kde jsem stanul právě při západu slunce. Do chaty, ve které na mě čekala již nachystaná večeře, jsem se vrátil po dvou hodinách a dvaceti minutách už za tmy,
Další den jsme si dopoledne užívali výhledy z chaty na jezero a později se vydali cestou Speargrass creek route zpět k parkovišti. Cesta ačkoliv není tak hezká na výhledy jak Robert ridge route, je zajímavá, jelikož neustále přebíhá z jedné strany potoka na druhou a vy nikdy nevíte, kdy vám noha sklouzne z mokrého šutru rovnou do vody. Marťa by vám o tom mohla vyprávět.
Autor: Michal