Organizátoři: Michal Kubíček, František Šulc
Další účastníci: Ivan Gal, Pavlína Olšarová, Katarína Húšťavová, Markéta Strnadlová
Je středa první srpnový den a já vstávám s vědomím, že když nám bude přát štěstí, tak za čtyři dny budu stát na vrcholu nejvyšší hory Evropy. Jelikož jsme takřka všichni četli a slyšeli o špinavé, přelidněné a nijak nezajímavé klasické cestě z jihu přes Priut. Necháváme se tuto variantu v záloze a padá rozhodnutí, že to zkusíme cestou přes sedlo Irikchat z východu.
Ráno je klasicky ve znaku snídaně a pozvolného balení, pak už ovšem nahazujeme naše lehké cca25kg vážící batohy na záda a razíme hledat odbočku z vesnice Elbrus do údolí řeky Irik. Když jdeme okolo obchůdku neodoláváme a kupujeme čerstvě napečené perníčky na cestu. Pěšinu nacházíme bez problémů a dokonce když nás vidí jeden starousedlík s batohy na zádech, sám od sebe nám ukazuje správný směr.
Ve svižném tempu vybíháme nad vesnici a postupně se noříme hlouběji do údolí, potkáváme i první krávy a kozy, které tu vydupali spoustu kvalitních pěšinek. Nám se na jednu daří odbočit a na pár hodin ztratit hlavní cestu. Jak to tak bývá nádherná pěšinka se asi po kilometru ztrácí v lese. Nicméně podle občasných stop nejsme zdaleka jediní komu se takto povedlo zabloudit. Po spoustě nadávek, lezení nahoru a dolů, ale postupném posouvání vpřed, se vyčerpaní ocitáme na opravdové cestě. A i když už jsme si při bloudění říkali, že moc lidí tudy asi nechodí, po pár metrech potkáváme první stany a i salaš, kde mladý pastevec prezentuje svůj obchodní talent, když prodává Ivanovy údajně výborný sýr a kefír. My ovšem nevěříme našim zhýčkaným žaludkům a pro jistotu zůstáváme u našich jistě kvalitních a výborných instantních jídel. U salaše též potkáváme kamarádského rusa, který když vidí naší výbavu, ptá se kam jdeme a následně oznamuje, že se z naší plánované cesty vrátil, bohužel bez úspěšného útoku na vrchol. V mapě nám ukazuje možná místa na bivak a dává rady k výstupu. S přáním šťastného návratu se loučíme.
Po pár zakopnutí a zdravení se stanujícími turisty nacházíme naši odbočku do údolí řeky Irukcham(Ирукчам). S našimi batohy začíná celkem brutální stoupání. Naštěstí slunce už tolik nepeče a když překonáváme výškový rozdíl mezi údolími. Jsme odměněni setkáním s „divokými“ koňmi, kteří se nechávají hladit, časem si hlazení i vynucují. Jelikož jsme, ale unavení máme v plánu jim jen kousek poutéct a složit někde hlavy na noc. Bivak s rovnou loučkou a čistým potůčkem je pro nás jasnou volbou.
Následné probuzení do chladného rána, za nádherného východu slunce z poza hor nás hned vyburcovává z nic nedělání a s odhodláním se pouštíme zdolat sedlo Irikčat. Cestou jsme překvapeni kolik je tu míst na přespání a ještě víc, když z dálky pozorujeme skupinu lidí zabalených v kuklách a šátcích sklízejících svůj tábor. Hlavou nám probíhají upozornění na různé partizánské skupiny a radši se moc nezdržujeme. Cesta sice není nijak značená, ale mužíků od hodných turistů je tu spousta, a tak nikde není potřeba bloudit. Po třech hodinách jsme v sedle, dáváme oběd a kocháme se okolím. Setkáváme se s dvěma mladými Ruskými horolezci, kteří po nás chtějí asi ukázat kde je „vrcholová kniha“. Nicméně mi jim nejsme schopni vysvětlit, že nevíme co po nás chtějí a jestli to chápeme, tak ani netušíme kde je. Mezi tím nás dobíhá skupinka tří ukrajinských horolezců, se kterými jsme se celou dobu předbíhali a já mířím za nimi na výhledový vrcholek nad sedlem, kde mi ukazují možná místa na bivak na lávovém poli. Když se vracím za děckama, domlouváme se na rozložení bivaku a aklimatizačním výletu přes ledovec na lávové pole.
Cesta přes ledovec je vyhozená, ale jak se vyhýbá různým trhlinám, hrozně se táhne. Na závěr absolvujeme i pár přeskoku přes odkryté širší trhliny a jsme na lávovém poli. Chvíli odpočíváme a pouštíme se za ukrutného svitu slunce zpět. Cestou trochu umíráme žízní jelikož jsme podcenily zásoby vody a úpal/úžeh i když ne nijak vážný se taky dostavuje. Po-té co docházíme ke stanům jenom mrtvolně uleháme a večeři soukáme snad jen z povinnosti. Před spaním ještě ukotvuji pevně stan a doufám, že ačkoliv spíme prakticky na hřebenu, žádný extrémní vítr nepříjde.
Bohužel asi hodinu po ulehnutí se zvedá vítr, který i přes moje noční vylepšování zborceného kotvení a zvyšování závětří, zvládá do rána stan celkem solidně potrhat. Sice jsme se nikdo moc nevyspali a na azuro to taky nevypadá. Nicméně touha po vrcholu je větší a tak se vydáváme opět přes ledovec na lávové pole. V závětří jednoho z mnoha bivaků na lávovém poli obědváme a když nám začíná sněžit, řešíme co dál. Franta dává rozumný návrh na obrat dolů, než nám sníh zavane cestu přes rozpraskaný ledovec. Nicméně nedostatek kyslíku v hlavě a odhodlání moje i zbytku skupiny počkat do dalšího dne jestli se počasí neumoudří vyhrává a stoupáme do cca 4100m.n.m. Zde se setkáváme se skupinou horolezců, kteří nám oznamují, že místa na bivak víš jsou obsazená, tak kousek od nich skládáme batohy a stavíme hradby pro naše stany před krutým větrem. Pro všechny z nás jenom bivak a pokus o spánek v takové výšce je velký zážitek. Já jsem si ho vylepšil ještě nutností jít na záchod, při které mi větrem bičovaná pr..el málem umrzla.
Ačkoliv jsem nastavil budík na dvě ráno, protože jsme samozřejmě předpokládali nádherné počasí. Budím se až ve čtyři, koukám ze stanu a oznamuji, že dnes jdeme leda tak dolů. Viditelnost sotva 50 metrů a vítr se ne a ne utišit se. Opět se potápíme do hlubin snění o tom, jak dnes budeme stát na vrcholu. Když už nás kolem deváté nebaví polehávání za neustálého větrného cloumání stanem, snídáme, balíme stany a zmrzlí na kost odcházíme vstříc teplu rozmrznout do údolí. U ledovce se pečlivě navazujeme, protože předtucha zaváté cesty je skutečností, a tak nás čeká hodinu a půl dlouhé bloudění mezi trhlinami. Naštěstí ale zjišťuji, že linie vychozené cesty je povětšinou mírně patrná a jediným nebezpečím, tedy zůstávají tři velké zaváté trhliny které jsme před tím přeskakovali. Ovšem štěstí nám jde vstříc, tak moje hůlka je vždy objeví dřív než noha a až na občasné zajetí do půlky těla procházíme bez problémů a v pořádku se ocitáme na druhé straně ledovce. Mezi tím nám vylezl z mraků i Elbrus. Nicméně síla větru při přechodu do sedla Irikčat, který nás sráží do kolen, nám dává za pravdu, že jsme udělali správné rozhodnutí.
Náš sestup přerušujeme v prvním bivaku, kde před deštěm rozděláváme stany a jdeme na chvíli lehnout. Někdo nahoře vyslyšel, že nám dochází toaletní papír a mění déšť ve sněžení. A tak když vylézáme spatřujeme v srpnu nádheru zimních zasněžených luk a hor. Únava ze sestupu vyhrává, zůstáváme na noc, přeci nemáme kam spěchat do příletu sedmého člena skupiny Davida máme stále den a půl.
Po dvou dnech konečně kvalitní spánek, při ranním vstávání nikam nespěcháme, ono není kam, a tak opouštíme místo hezkého bivaku až kolem desáté. Cestou si mladý bača opět odchytává Ivana a prodává mu sýr. Tentokrát jdeme do risku s našimi střevy a žaludky také a výborný sýr ochutnáváme. Dokonce nacházíme i správnou cestu a nikde nebloudíme. Kolem půl druhé přicházíme do Elbrusu, kde naši pozornost získává obrovský terénní Kamaz. Když procházíme kolem spatřujeme majitele našeho kempu pana Osmana, který nás okamžitě představuje místní horské službě, která jede na cvičení do doliny Adylsu. Kluci okamžitě prezentují jak se budou připravovat, když obratem vyndávají z auta láhev červeného, já opětuji vytasením placatky se slivovicí a diskuze nabírá na obrátkách. Nicméně kluci spěchají, a tak nás po chvíli opouštějí s přáním příjemného zbytku pobytu a nechávají nám zbytek vína. Pan Osman si nás nakládá do auta, a tak nám končí první pokus o dobití Elbrusu „neúspěšně“, nicméně všichni máme spoustu nových super zážitků, poprvé a hlavně jsme v pořádku.
Autor: Michal