Organizátoři: Michal Kubíček, František Šulc
Další účastníci: Ivan Gal, Pavlína Olšarová, Katarína Húšťavová, Markéta Strnadlová, David Petřík
Kemp Bezingi: http://www.mountain.ru/bezengi/eng/
Boj o Bezingi(Безинги)-(6.8.2013)
Máme krásný horský letní den, ideální pro výlet. Nicméně plány jsou jiné. Dnes dolétá sedmí člen našeho družstva David. Tak se loučíme prozatím s panem Osmanem, s tím že se za týden nejspíš zase setkáme a vyrážíme vyzvednout Davida na letiště do Minerálních vod. Přilétá na čas, mi už ho taky netrpělivě vyhlížíme a po krátkém dvouhodinovém nákupu v místním hypermárketu, kde každou surovinu hledáme asi půl hodiny. Vyrážíme přes Nalchik do zapadlé horské vesničky Bezingi. Odtud by nás měla podle knížky Centrální Kavkaz od Otakara Brandose, Michala Klesla čekat prý hodně špatná cesta do tábora Bezingi. Nicméně cesta to prý je, a jelikož jsme stavem komunikací v Rusku příjemně překvapeni. Nevidíme v 18 kilometrech žádný problém. Do vesničky Bezinky po další zastávce ve sportovních obchodech dorážíme kolem deváté večer a říkáme si, že za hodinu jsme nejpozději v kempu.
Ovšem naše domněnka se ukazuje milná již pár metrů za vesnicí kde se asfalt mění v hodně rozbitou polní cestu, zařazuji za jedna a pomalu se šineme již tmou po zvlněné cestě. Asi po kilometru a půl nastává první problém, cesta se rozdvojuje, výmoly, díry a kameny vypadají pro podvozek víc než hrozivě. Zastavujeme, vypínáme motor a jdeme to projít. Už jsme skoro rozhodnutí výlet do Bezingi odpískat, když přichází David s tím, že nejspíš vidí světla pohraniční základny. Nastupuji sám do auta, startuji a plížením vpřed posunuji auto metr po metru. Děcka kontrolují kolik má podvozek prostoru od zemně a tímto způsobem překonáváme cca 150 metrů. Opět najíždíme na „lepší“ cestu a za chvíli jsme u prázdné pohraniční budky. Chvíli kroužíme kolem dokola, když v tom přichází usměvavý voják. Absolvujeme byrokratické martýrium a na závěr vzniká památný rozhovor výletu. Kdy se ptáme celníka po předchozí zkušenosti: „khorosho doroga“(dobrá cesta) a pohraničníkova vysmátá odpověď: „net khorosho“(ne dobrá). V tu chvíli jsme byly trochu rádi, že neřekl net doroga. Ptáme jestli projedeme našim autem. Po-té co rukama nohama vysvětlujeme, že nemáme 4×4, ale vysoký podvozek ano. Odpovídá, že s náhonem 2×4+6(klasický přední náhon + šest tlačících lidí) projedeme.
Nasedáme do auta a pozvolna ukusujeme metr po metru cesty směr tábor Bezingi. Děcka si po čase zprofesionalizovali výstupy a nástupy do auta. Abychom při průjezdech říčními brody, obrovskými kalužemi a občas mamutími šutry zvedli podvozek, i tak asi dvakrát škrtneme. Toto střídají chvilky nutného tlačení, kdy kola na šutrech hrabou jak o život a mně za auto bolí každý kámen, který odletí a bouchne do úplně nové nápravy. Po cestě nadáváme na člověka, který napsal, že je pouze hodně špatná. Spíš by se hodilo, průjezdná pouze pro tanky, Kamazy a hodně vysoké 4×4. Děláme si srandu, že jsme určitě první kdo tam dojede s takovým autem. Nicméně nám sklapává ve chvíli, kdy po 3 hodinách a 18 kilometrech projíždíme branou a spatřujeme další dva zaparkované transportéry plus nějakou ladu. Na oslavu úspěšného dojezdu otevíráme šáňo, stavíme stany a jdeme spát.
Expedice z Brna na Pik Brno(Пик Брно) 4110m.n.m.(7.-9.8.2013)
Ráno jsme uloudaní, obzvlášť já jsem unavený po včerejší cestě a tak, než zjišťujeme jak to v kempu chodí, a kde máme zaplatit(Kemp stojí 200RUB na den ve vlastních stanech na osobu a platí se, i když spíte v horách, zato jste neustále monitorováni a když se něco stane nabere vás vrtulník, při těžších výstupech obdržíte i vysílačku, nám navíc pohlídají auto. Registraci na OVIRu udělají za 250RUB). Je po jedné hodině a kancelář registrace k výstupům je zavřená. Musíme počkat do čtyřech. Čas někteří trávíme spaním u auta, část jde na výlet a poznat blíže za jisté nejmodernější kemp na celém Kavkaze(wifi, restaurace, normální sprcha s teplou vodou a WC-turecké i anglicky se s náčelníkem domluvíte).
Přesně ve čtyři se otevírá kancelář a mi odevzdáváme papír s plánem výstupu a členy družstva. Náčelník nám na oplátku dává povolení k výstupu a ukazuje na fotkách cestu. Rychle házíme batohy na záda a šineme se směr Bezingská stěna. Cesta sice bez značení, ale vyšlapaná davy horolezců ubývá pod nohami rychle. Po dvou hodinách jsme u prvního možného bivaku, který ale necháváme pod sebou, po-té co nám jeden z horolezců oznamuje, že do dalšího to máme jen asi hodinu a 500v.m. Plán zní jasně, když půjdeme dýl zatmíme. Odbočku k u jezírka pod Pikem Brno nacházíme snadno a tak bez většího bloudění jsem za hodinu a chvíli opravdu nahoře v 3400m.n.m. Bohužel, počasí slibovanou špatnou předpověď dodrželo, tak nejsou moc výhledy, ale doufáme, že zítra odpoledne slunce konečně uvidíme a den na to se pokusíme o vrchol.
Po dlouhém spánku, který narušovalo jenom padající kamení ze svahu Brna a odlamování seráků létajících do údolí z Bezingské stěny, už nejsme schopni být ve stanech. Vylézáme k ledovci a jako malé děti na písečku si jdeme po něm lozit, abych výstup natrénovali na příští ráno. Počasí se střídá jako na kolotoči. Občas prší/sněží a najednou zase sundáváme bundy a mikiny a jsme v tričkách jak nás slunko griluje. Hraním si na „písečku“ zabíjíme den. A doufáme, že ráno nás ze stanů vyžene krásné počasí.
Budík ráno hraje o sto šest a mi jdeme zjistit, či dnes na vrcholu stanem nebo ne. Po otevření stanu zjišťujeme, že azuro není, ale nevypadá to zle. Děláme čaj do termosek, a vyrážíme vstříc ledovci. Trvá nám něco přes hodinu vylézt ledovou stěnu, ale když se na vrchním platě navážeme jde vše jak po másle. Vidíme, stopy mířící po ledovci do sedla, tak jak to vypadalo i na fotkách, které nám v táboře byli ukázány a cca 200 v.m. překonáváme jako by nic. Sundáváme výstroj a chystáme se na přelez exponovaného hřebínku. Nicméně po 40 metrech dolézáme do místa odkud nevíme jak dál a říkáme si, že na to jak to má být snadný výstup se někde stala chyba. Otáčíme zpět do sedla, kde po bedlivém pročtení mapy zjišťujeme, že jsme pravděpodobně v sedle Misses(миссес). Padá rozhodnutí, jít dolů a zkusit najít správnou odbočku.
Když opět scházíme ze sedla na ledovcovou plošinu, trochu se rozfoukává mlha a mi vidíme naši pravděpodobnou cestu sutí(na fotkách v kempu byla zapadaná sněhem) a po troše váhání jestli tama nebude létat moc šutrů, vyrážím ku předu. Nacházím po pár metrech i vyšlapanou cestu občas lemovanou mužíky, sám dva stavím, která nás dovádí až pod vrchol. Zde začíná trochu bloudění a najití správné linie k výstupu(max. UIAA 3) na ten správný vrchol. Každý zkoušíme jinou, každý se též ocitáme na jiném vrcholu. Za hlavní považujeme ten s postavenou mohylkou. Dáváme vrcholové pivo, které dotáhl David, gratulujeme si, fotíme jak o život a potom se pouštíme dolů ke stanům.
U stanů jsme po sedmé, stanové městečko se trochu rozrostlo. Bohužel nemáme čas se seznamovat, Frantovy další den letí letadlo a tak musíme sejít dnes až do kempu. Vycházíme za svitu čelovek, naštěstí sestup jde rychle a tak v prvním bivaku jsem za necelou hodinku. Zde dáváme sváču a obyvatelé jednoho stanu nás hostí čajem. Po další hodině a půl jsme v kempu, hážeme batohy do auta a jdeme se postit do hospody, kde jíme snad všechno co tam mají boršť, placky, pizzu,… a slavíme úspěšné dobití i návrat z našeho první vrcholu Piku Brna.
Autor: Michal