Skippers road a Mavora Lake (29.1. – 1.2.2015)
Zničení po výletu na Mt. Aspiring si dáváme oddech u Cromwellu a dáváme vše do kupy na budoucích pár měsíců cestování. Poté co zvedáme kotvy, směřujeme směr Queenstown, kde máme v plánu dokoupit zásoby a za přízně počasí vyjít na nějaký kopec v okolí. No bohužel na wifi zjišťujeme, že počasí nám přát nebude, a tak v honbě za zážitky vyrážíme alespoň projet Skippers road (cesta, která vede do bývalého zlatokopeckého městečka, údajně jedna z nejnebezpečnějších silnic na světě), na jejímž konci je muzeum a DOC kemp za 6 NZD. No ve zkratce, cesta úzká na jedno auto, vedoucí po úbočí hor, mnohdy vytesaná ve skále, pouze s vyhýbacími místy. Nicméně, nic co byste nepotkali v evropských Alpách nebo Korsice. Ovšem zde je jenom upravovaný štěrkový povrch.
Ráno si děláme prohlídku bývalé školy, ze které je muzeum (zadarmo) a krátký výlet z kterého se vracíme s prvními kapkami deště. Sedáme do našeho domu a dobrodružnou cestou jedeme zpět do Queenstown, kde už leje jako z konve. Když déšť na chvíli ustává, jdeme se na chvíli projít kolem Shotover river. Do auta opět dobíháme promočení, a tak to v Queenstown definitivně balíme a vyrážíme směr Fjordland. Spíme ve free campu u jezera Wakatipu kousek před Kingstonem.
Nešťastní z předpovědi na následující dny si vymýšlíme krátký výlet s přespáním na chatě Kiwi Burn hut, kousek od South Mavora lake. Jelikož máme taky nově roční hut-passy (roční spaní na většině novozélandských chat „zdarma“ resp. za 124 NZD na rok), tak tím i něco uspoříme vůči spaní v kempu. Čtyřhodinový track převážně buší později vysokými travinami je po několika dnech “nicnedělání“ příjemným zpestřením. V chatě kupodivu a naštěstí nejsme samy. Už z dálky nás totiž ze dveří vyhlíží cca čtyřletý chlapec, který je tu s taťkou na výletě z Te Anau. A další den nás tato sympatická dvojice místo dvouhodinového pochodu v dešti hází až k autu, které jsme nechali u South Mavora lake.
Shallow Bay Hut (3.2. – 4.2.2015)
Z Mavora lake jsme vyrazili za stálého deště přímo do Te Anau, kde jsme se dozvěděli, že v příštích 4-5 dnech bude jenom pršet a pršet. Tak si nacházíme hezký flek u jezera cca 12 Km od Te Anau, kde trávíme prvních 36 deštivých hodin. Následně zpět do Te Anau, zjistit novou předpověď, na které se nic moc nemění. A tak vzhledem k rozumnému odpoledni vyrážíme přespat na chatu Shallow Bay hut u jezera Manapouri. Po hodině a čtvrt jsme u krásné chatičky na pláží jezera, ze které se po ulehnutí ke spánku stává prokletá chaloupka ježibaby na kuřích nožkách. Komáří útoky přicházejí jeden za druhým, a i když jich za noc pozabíjíme přes padesát, neustále vlítávají komínem noví a noví. Třešničkou na dortu jsou pro Marťu krysy, které ji probouzí z občasného spánku sprintem okolo hlavy. Prchnout se bohužel nedá, jelikož venku opět leje jako z konve. Ráno využíváme první chvilky bez deště a razíme směr k autu. Pršet naštěstí začíná až kousek od auta.
Hollyford a Pike-Big Bay track (6.2. – 10.2.2015)
Následující dny jsme strávili v knihovně na internetu, zjišťováním informací v DOC centru, dokupováním zásob a hlavně zašití na našem místečku u jezera. Vzhledem k tomu, že panovalo i velice “teplé“ letní počasí, tak nám sněžilo až od 700 m n.m. a péřová vesta, kterou jsem si nadělil na Vánoce, našla využití dřív než jsem čekal.
S první pozitivní předpovědí konečně vyrážíme směr náš první dlouhý track, během dopoledne se udělá slibované azuro a my za krásného počasí vyrážíme na deset dní dlouhý Hollyford – Pike-Big Bay track. Vychozená dálnice údolím Hollyford river se stává po hodině chůze buší více než stereotypní, když jediné rozptýlení přichází s občasnými vodopády nebo výhledy na zasněžené vrcholky hor. Tudíž jsme rádi, když je prvních 19 Km s těžkými batohy za námi a můžeme složit hlavy v Alabaster hut.
Cedule pouze pro zkušené a fyzicky zdatné trempy nás hned u chaty trochu varuje před tím, co nás čeká na Pike-Big Bay tracku. Nicméně si věříme a v osm jsme už na “cestě“, toto nadšení po pěti minutách opadá, když žádnou cestu nenacházíme. Pořádně ještě jednou louskáme průvodce, kde konečně chápeme, že cesta není a pouze máme sledovat břeh jezera. Track konečně vybočuje ze stereotypu pěšinky v buši, naopak skáčeme po kamenech na břehu jezera, občas klestíme cestu buší kousek nad jezerem. Po pěti hodinách jsme ale stále u jezera, i když tato cesta měla trvat pouze 2 – 4 hodiny. Nechuť Marti chodit do buše, přesouvá pohory na batoh, a tak zbytek docházíme jezerem. Na jehož konci cca hodinu hledáme slibované značky (bloudění od značky ke značně bez vychozené cesty, nicméně v buši značky po cca 10 metrech, takže bez problému). Již dost vyčerpaní se po nich vydáváme nejdřív loukami, později opět buší vstříc chatě Olivine hut. Zde to celkem ubíhá nicméně, všechna sranda pro nás ovšem končí v momentě, kdy přicházíme k místu na mapě označeném jako Black Swamp (černá bažina). Je sedm večer a my začínáme skákat z ostrůvku na ostrůvek mezi bažinami, do půlky/třetiny (nevím) cca 300 metrů dlouhé bažiny se dostáváme za víc jak půl hodiny. Když jsem na ostrůvku, odkud není kam skočit. Hůlkou zkouším, kam by se jenom dalo vkročit, ale všude zajíždí celá do hloubky jako po másle. Frustrovaní a znechucení trackem bez výhledů to balíme. Během půl hodiny proskáčeme nazpět do místa vhodného na přespání. Já jdu do potoka umýt nohy od bláta (občas se skok nepovedl a jedna noha skončila nad koleno v bahně a skoro po pás ve vodě), vaříme malou večeři a atakováni sandflies jdeme spát.
Cestu zpět na Alabaster hut, zvládáme již celkem bez emocí, skoro celou cestu okolo jezera jdeme vodou, což se ukazuje jako nejrychlejší řešení a čas výrazně zkracujeme. Užíváme se pohodlí chaty, vaříme velkej žvanec a vymýšlíme plán co dál. S celonočním a dopoledním deštěm se utvrzujme v rozhodnutí utéct z buše a na tučňáky se podívat jinde. Odpoledne se přesouváme na Hidden Falls hut blíž autu po Hollyfordské “dálnici“, kde trávíme noc a ráno docházíme zbytek cesty k autu.
Odpoledne ještě zvládáme udělat tříhodinový výlet na Marian lake, kde se otevírají hezké výhledy na okolní stěny hor a díky snesitelné teplotě vody jdu udělat i pár temp.
Gertrude saddle a Barrier Knob 1879 m n.m. (11.2.2015)
Buše už máme plné kecky, proto utíkáme na všemi doporučovaný jednodenní výlet na Gertrude sedlo, odkud je krásný výhled na Milford Sound. My do batohů ještě přibalujeme cepín a pro jistotu nějaké to jištění, jelikož bychom rádi vylezli na blízký vrchol Barrier Knob odkud by měl být výhled ještě impozantnější.
Cesta, i když není moc dobře značená je jasně vychozená, občas ve vrchních partiích zajištěná ocelovým lanem na přichycení. Lidí je tu taky již více. V sedle jsme po dvou hodinách, chvíli po nás přichází i rakouský pár, který kopíruje nejenom naše tempo, ale nakonec i plán vyjít na vrchol. Na výstupu ze sedla po snadném hřebeni potkáváme dva místní horolezce sestupující z Mount Crosscut, kteří nám sdělují, že náš plán je v pohodě. V druhé polovině se hřebínek stává strmějším, vybíráme mezi sněhovým polem 25° – 30° a lehkým 2/2+ UIAA lezením. No lezení se zdá pohodlnější, a tak dokud to jde, zůstáváme na skále, pouze poslední část k vrcholu musíme vyšlapat již mírnějším sněhovým polem. Rakouský pár nás ovšem při sundávání cepínu z batohu předchází, tak máme hezky vyšlapané a pevné stopy. Na vrcholu si vzájemně gratulujeme a kocháme výhledy na všechny strany. Po víc jak půl hodině se vydáváme dolů, užíváme si sjíždění sněhových polí na botách a v sedle i koupání v jezírku.
Milford Sound a Key summit (12.2.2015)
Počasí nám přeje a co by to bylo za roční pobyt na Novém Zélandu, kdybychom se nepodívali do fjordu Milfordu. Jelikož víme, že vyhlídkové plavby jsou nejlevnější ráno, tak jsme již v 9:15 na výletní lodi společnosti Jucy (nejlevnější). Po plavbě ještě děláme procházku kolem „vesničky“. Nicméně po hodině není kam chodit, a tak začínáme pozvolný návrat do Te Anau, při kterém se zastavujeme na všech možných zajímavých místech.
Tak se dostáváme až k výšlapu na Key summit, který je hezký výhledový vrchol do širokého okolí a je součastí Routerburn tracku (jeden z devíti great wallků na NZ). Cesta je sice psaná na tři hodiny. Nicméně my to celé i se spoustou focení zvládáme za méně než dvě hodiny.
Kepler track (14.2.2015)
Za těch posledních 14 dní jsme si zvládli udělat celkem dobrou averzi na buš. Nicméně lákadlo v podobě výhledů na Kepler tracku je velké, i přes nutnost jít víc než dvě třetiny v buši. A tak se rozhoduji 52 Km dlouhý track “zaběhnout“ za den. Místo 2 – 4 denního trmácení s těžkým batohem, balím jenom litr vody, zásobu tyčinek, péřovku na hřeben a vyrážím v 7:00 ráno. Marťa má za úkol čekat na parkovišti alespoň do desíti do večera, což se daří stihnout, jelikož se potkáváme na sestupu z Luxmore hut a celý okruh nakonec i se všemi možnými zacházkami dokončuji za necelých 11hod 30min.
Cliften caves (16.2.2015)
Po Kepleru jsem nemohl moc chodit, naštěstí i Marťa byla unavená, tak jsme si dali pohodičku u jezera Manapouri. Když jsme byli dostatečně vyzevlení, tak jsme se začali přesouvat víc na jih, kde máme asi jedinou zastávku při cestě za oceánem a to Cliften jeskyně. Shodou okolností jsme večer na tábořišti narazili na Bety s Alešem (dva naše známe z třešní v Cromwellu) a ti se k nám ráno na průzkum jeskyní připojili.
Autor: Michal